Říjen 2015

čtvrtek, 15. říjen 2015, přečteno 4682×

„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli štěstí.

Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku. Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“ kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou „příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to věděl!“

„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš. Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni začali pět jednu a tutéž písničku?

pondělí, 26. říjen 2015, přečteno 4248×

Nikdy jsem se netajil svou lehkou averzí vůči všemu okolo házení železem. Ten „svět“ mi připadal, eufemisticky řečeno, bizarní. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebylo tomu tak vždycky. Za mladých let jsme měli na internátě ve sklepení obstojně vybavenou posilovnu, kam jsme někteří občas chodívali, a nikomu to nepřipadalo divné. Ani ta zrcadla na zdech jsme nijak zvlášť neřešili. Jenže pak člověk dostuduje, najde si práci a tam? A tam se setká s futrálem všech posilovacích magorů, které planeta nosí. Výsledkem je nevratné poškození pohledu na tyto lidi, byť mnozí mohou být i docela normálními. Že přeháním? Ale kdeže. Představme si Gespotu. Modří už tuší, že ono zvláštní jméno má cosi společného s gestapem a despotismem.

Na úvod trocha suché teorie

Pozorování daného jedince probíhalo v období cca 4 let, přičemž ve zkratce lze vidět jistý patologický přerod z tichého kolegy, který si za klávesnicí „šolichá“ to své a nijak zvlášť se nezapojuje do týmu, o svých volnočasových aktivitách příliš nehovoří, v neurvalého hulváta, pro něhož jsme my všichni světem kulturistiky nepolíbení, něco jako švábi (Blattodea).

K vnějším znakům uveďme, že sledovaný subjekt navenek díky svému věčnému vytahanému ošacení působí spíše jako malý podsaditý špekoun…