Štítek „Noci“

pátek, 12. duben 2024, přečteno 3461×

„Jednou přejdu odtud tam…“
„Výhledově bych mohl přejít…“
„Až jednou mladý odroste, natrénuji a…“

Jednou, výhledově, třeba, možná, až… Tak tahle slůvka nikdy v mém slovníku moc nebyla. Vlastně se dá říct, že celý můj slovník je poslední dobou docela úsporný, ale to je jiná kapitola. Co však rozhodně není úsporné, je můj kilometrický hlad! Měl jsem velké vize, protože mi přestávaly stačit takzvané „horské prasečiny“, jak s oblibou nazývám svá padesáti a více kilometrová turistická kolečka. Jenže kde na tohle vzít parťáky? Můj věčný „nevrgrýn“! „Na takovéto »klády« člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.“

Proč parťáky? Protože, a to si upřímně přiznávám, noční přechody pro mě nejsou nejkomfortnější. (Tedy nebyly, ale o tom postupně.) Ne, není to o strachu, nicméně… Přeci jen je fajn mít s sebou někoho, s kým se v družném hovoru tma lépe krájí. Někoho, kdo zavolá pomoc, pokud se temná stezka změní ve sráz, který „nevychytám“. Navíc významným benefitem je, pokud je ten někdo o fous výkonnostně slabší. Takové to…
„Ty se nebojíš divokého prasete nebo toho medvěda, co tu brousí? Víš, že nemůžeš být rychlejší.“
„Ne. Mně stačí, když budu rychlejší než ty, až ho potkáme.“
Ten člověk už pak se mnou moc chodit nechtěl, což samozřejmě ani trochu nechápu.

Ale zpět. Kde parťáci nejsou, ten „kilometrický násilník“, v něhož jsem se postupně začal měnit, začal hledat pomoc na konci své paže. A tak jsem se na začátku roku 2023 začal učit osamělé noci…

čtvrtek, 23. květen 2024, přečteno 8796×

Beskydský zločinec zpět na místě činu,
na túře protnu svých čtyři a čtyřicet let –
stár a stále nerozumný, sám nesu si vinu,
na stezce s bolestí nic nevezmu zpět…

Svítilna, hole – horami kráčívám už roky,
stovka kilometrů je osobitosti milý „sport“;
povyražení z vlastních myšlenek stoky –
pořadatelé, v bufetu já chci dostat dort!

Oslava v zápřahu, jen tak to musí být,
přihlášen ten z Ostravy bláznivý tvor –
měsíc vytrvat, vyladěnou přípravu mít,
blíží se čas psát další kapitolu z hor!

 — Špacíru 2024

Verše výše jsem vepsal o půlnoci letošního aprílu do poznámky registrace na Špacír 2024. Letos již jubilejní 25. ročník a podruhé s mou účastí. Ta sice tak jubilejní není, ale mohu říct, že Špacír je pro mě už tak srdcová záležitost jako by šlo o 25. účast na druhém ročníku. Že to nedává smysl? Možná. Ale ona vlastně mnohým nemusí dávat smysl ani ta má záliba v těchto extrémně dlouhých pochodech, takže je to vlastně v pořádku. Těšil jsem se. A to tak, že hodně. Dokonce tak moc, že jsem si spletl datum a vyrazil do Vsetína už dva týdny před opravdovým konání Špacíru, odkud jsem poté, co mi došel ten omyl, vyrazil pěšky domů, jelikož už mi nic nejelo. No dobrá, trochu si přikrašluji skutečnost a byl to jen obyčejný a plánovaný standardní 110kilometrový deštivý trénink. Tak to má přece úplně každý, že jo?

Když se mi konečně podařilo trefit to správné datum 3. 5. 2024, měl jsem po akreditaci a nákupu Šuvenýrů asi dvě hodiny na to, abych nebyl. Zašil jsem se do auta, kde jsem poslouchal hudbu, přemítal nad posledními několika hodinami, kdy je mi 43 let. Prožil si jeden moc hezký pocit a vnitřně trávil, co jsem to právě viděl u registrace a fabuloval, v co to pravděpodobně přeroste. Správně, letošní Špacír je DiscoŠpacír! Mohl jsem očekávat všelicos s taktem řetězové pily a vybroušeným vkusem ne nepodobným legendě Ein Kessel Buntes. Koneckonců už loňský humor jemný jako dýka napověděl dost. Když to vypuklo, seděl jsem v sále na zemi, pozoroval to defilé oblečků z devadesátek a s pobaveným úsměvem kroutil hlavou. Nejvíce na mě asi zapůsobila dáma, co zjevně utekla z Cvičme v rytme a mně se probudilo dávno zapomenuté dětské trauma, když jsem si uvědomil, že si dodnes pamatuji jednu z těch příšerných říkanek z tohoto sportovně-hudebního pořadu! Cca 38 let! „Raz, dva, raz, dva, na ornici brázda, po nej drobčí jarabica a na konci otočí sa. Vysoko je slnko. hlboko je zrnko. Cez rieku je most, cvičili sme dosť.“ Mou konsternaci možná mohla opravit láhev špacírnické slivovice, co právě plula davem kolem, ale to bych ji musel obrátit do sebe celou, což by pravděpodobně narušilo plán nadcházejícího pochodu. A asi i dost naštvalo další zájemce o napití se. Na diskotéce jsem ještě přes hubu nedostal a nechtěl to měnit. Láhev jsem tedy poslal dál. I tu druhou, co za chvíli přišla z protisměru, a uznal, že mi bude zadostiučiněním, když orgům pošlu fakturu za terapeuta, který mě nepochybně bude v následujících dnech čekat. Dosti mastnou fakturu! Asi se mi začal rozjíždět tik.

Tak ne, nebyl to tik, jen půlnoční zvon. Jak jsem se, zatraceně, dostal ven? Nechám to koňovi, má větší hlavu, Špacír 2024 se pro mě právě roztančil.

čtvrtek, 12. prosinec 2024, přečteno 40729×

„Kilo nekilo, za devatero haldami ohoblovaných kloubů a devatero bažinami utrpení žil byl jeden turista. A nebyl to obyčejný turista, byl to kultovní turista. Kult turista…“ Takto nějak by mohl začínat můj životní příběh, memoáry, prostě ta černá pohádka o růžovém dění. Zkráceně a jednoduše? Kila mě zcela pohltila. A kdyby jen ta kilometrická! Poté, co jsem si tuhle o Velikonocích zkusil i svou první stomílovku (161 km), říkal jsem si, že se vrátím k bezpečným a pohodovým stokilometrovým pochodům. Aneb jak se praxí dá osobní měřítko turistiky posunout do zcela zvrácených rovin. Co je pro jednoho túra z říše Nereálna, to jsem počínaje tímto rokem začal poklidně provozovat takřka každý měsíc coby takovou relaxační víkendovou procházku. Bez ohledu na počasí. Bez ohledu na únavu, psychiku. Bez ohledu na cokoliv. A tak mám za sebou stovku pohodovou, stovku neskutečně děsivou (viděl jsem a slyšel věci, o kterých raději nebudu vypravovat), stovku melancholickou a… Stovku okolo Olomouce – OLOKOMOUC, kdy mě celou noc někdo „fotografoval“ s bleskem. A právě k té se váže nadcházející příběh.

Že jsem však v práci a svém úzkém okolí procítěný vypravěč o všech těch svých prožitcích, tu a tam se ke mně někdo přidá. Většinou sice jen na kousek, poprvé a naposled, nicméně to není tento případ. (Naivní snílkové!) Proto ten příběh není můj. Pod vlivem emocí mi jej poslala ještě týž den kolegyně, co se tentokrát nechala strhnout a rozhodla se ochutnat kousek mého strašlivého světa dvacetihodinového střídání levé a pravé nohy. Vzniklo tak něco, co se sice později nedalo nazvat jinak než Válka světů v tom nejbizarnějším slova smyslu, ale o tom až jindy. Tentokrát mě totiž má parťačka ještě neproklela do třiadvacátého kolene, nesnažila se uškrtit, probodnout trekovou hůlkou… Dokonce se jí to snad i líbilo? V celém spektru a smyslu stockholmského syndromu!

Ale o tom pokračování, proklínání, …, bodání, …, skutečně až jindy. Předávám slovo a prostor svého „blogísku o koninách bez koní“ statečné Ivči. Takový ten pohled „běžného člověka“ pod mou vnější „mramorovou desku“.

V sále se zhasíná, opona se otevírá…