Srpen 2015

Absurdní intermezzo: Chrámový „postapo“ obraz

Možná jsem se už úplně pomátl, nebo jsem jen usnul na sluníčku. Možná je to poťouchlá alegorie na to, co v Chrámu vídávám, nebo jen absolutní pitomost, nebo oboje. To ať z dalších řádků, které si vykročily zcela mimo rámec mých obvyklých upocených písmenek, posoudí laskavý čtenář, jemuž jsou rozezněny struny fantazie.

Už uplynuly nějaké ty roky, co se to stalo. Život, jaký jsme doposud znali, se zastavil. Zbytky ozářených nyní rutinně opakují činnost, při které je v té chvíli zastihl Záblesk…

V maximálním soustředění, kdy vlastní dech je takřka neslyšitelný, cítím ve spáncích tlukot srdce v každé chvíli, když s hrstkou náhodně přeživších, kteří jsme byli zrovna v té chvíli na tom „správném“ místě, putujeme ostatky krajiny. Ostatky, které začínají ovládat rostliny a jednodušší organismy, kterých jako by se to netýkalo. Hledáme vodu, potraviny a vlastně cokoliv, co lze jakkoliv zužitkovat při naší cestě přežitím ze dne na den v tomto světě nahodilých situací. Přesouváme se v naději, že někde někdo ještě zůstal. Od města k městu, ze státu do státu. Kilometry marnosti…

Všude kolem je suť z postupně se rozpadajících budov, na zemi vidíme zohýbané zbytky dříve monumentálního nápisu – „Chrám čin…“. Světla baterek prořezávají zatuchlý prostor, ve slábnoucích světelných kuželech poletuje spousta jemného prachu. Naším dnešním cílem je skladiště surovin hned za torzem recepce.

Tentokráte je však něco trochu jinak…

Dovolená s Imperátorem

Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho února, co jsem začal dělat ty hrozivé věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek (Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním „objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět), prostě učiněný idol všech surikat. A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně „poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/im­perátorky. (S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě jednou manželka před hotovou věc.

Naprázdno jsem polkl a došlo mi, že je zle…

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

sobota, 11. srpen 2018
Celodenní chystání na dovolenou v Polsku finišuje. Teď manželka začala usilovně hledat česko-anglický slovník. No, omlouvá ji snad jen, že pochází z jižní Moravy.
Cholerne, to będzie wakacje! #manželskéetudy

pátek, 10. srpen 2018
Počítačový zdroj umírá dvěma způsoby. Buď hezky potichu ve spánku, nebo jako sebevražedný atentátník. Jako ten má cíl vzít toho co nejvíce „s sebou“. #informačnítvít #pracovnítvít

čtvrtek, 9. srpen 2018
Nejproduktivněj­ší/nejvýkonněj­ší období v práci? Poslední dva dny před dovolenou.
Nejméně výkonné období? Týden po dovolené. #jentak #pracovnítvít

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist