Štítek „Ultra turistika“

úterý, 10. září 2019, přečteno 12632×

Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady. V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu B7. Jiné důvody pro to ani nemohou být… Kecám!

Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným. Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin »zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“

Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně. V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně. Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení, bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl vždycky labužník a sebevrah, takže jsem neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.

V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů, manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do písmene.

středa, 12. srpen 2020, přečteno 13799×

Letošní plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např. barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a „Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní) turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ – doma zásadně nepřekážím.

Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…

neděle, 4. září 2022, přečteno 7463×

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid

To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou, že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž, který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému „rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou. Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito „bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci. (Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní „sociální já“…

„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup malomocných?

neděle, 14. květen 2023, přečteno 15372×

Ouvertura

„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“

S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.

Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale „otompotom“.)

Ze začátku pianissimo

Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…

pátek, 12. duben 2024, přečteno 3461×

„Jednou přejdu odtud tam…“
„Výhledově bych mohl přejít…“
„Až jednou mladý odroste, natrénuji a…“

Jednou, výhledově, třeba, možná, až… Tak tahle slůvka nikdy v mém slovníku moc nebyla. Vlastně se dá říct, že celý můj slovník je poslední dobou docela úsporný, ale to je jiná kapitola. Co však rozhodně není úsporné, je můj kilometrický hlad! Měl jsem velké vize, protože mi přestávaly stačit takzvané „horské prasečiny“, jak s oblibou nazývám svá padesáti a více kilometrová turistická kolečka. Jenže kde na tohle vzít parťáky? Můj věčný „nevrgrýn“! „Na takovéto »klády« člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.“

Proč parťáky? Protože, a to si upřímně přiznávám, noční přechody pro mě nejsou nejkomfortnější. (Tedy nebyly, ale o tom postupně.) Ne, není to o strachu, nicméně… Přeci jen je fajn mít s sebou někoho, s kým se v družném hovoru tma lépe krájí. Někoho, kdo zavolá pomoc, pokud se temná stezka změní ve sráz, který „nevychytám“. Navíc významným benefitem je, pokud je ten někdo o fous výkonnostně slabší. Takové to…
„Ty se nebojíš divokého prasete nebo toho medvěda, co tu brousí? Víš, že nemůžeš být rychlejší.“
„Ne. Mně stačí, když budu rychlejší než ty, až ho potkáme.“
Ten člověk už pak se mnou moc chodit nechtěl, což samozřejmě ani trochu nechápu.

Ale zpět. Kde parťáci nejsou, ten „kilometrický násilník“, v něhož jsem se postupně začal měnit, začal hledat pomoc na konci své paže. A tak jsem se na začátku roku 2023 začal učit osamělé noci…

čtvrtek, 23. květen 2024, přečteno 8796×

Beskydský zločinec zpět na místě činu,
na túře protnu svých čtyři a čtyřicet let –
stár a stále nerozumný, sám nesu si vinu,
na stezce s bolestí nic nevezmu zpět…

Svítilna, hole – horami kráčívám už roky,
stovka kilometrů je osobitosti milý „sport“;
povyražení z vlastních myšlenek stoky –
pořadatelé, v bufetu já chci dostat dort!

Oslava v zápřahu, jen tak to musí být,
přihlášen ten z Ostravy bláznivý tvor –
měsíc vytrvat, vyladěnou přípravu mít,
blíží se čas psát další kapitolu z hor!

 — Špacíru 2024

Verše výše jsem vepsal o půlnoci letošního aprílu do poznámky registrace na Špacír 2024. Letos již jubilejní 25. ročník a podruhé s mou účastí. Ta sice tak jubilejní není, ale mohu říct, že Špacír je pro mě už tak srdcová záležitost jako by šlo o 25. účast na druhém ročníku. Že to nedává smysl? Možná. Ale ona vlastně mnohým nemusí dávat smysl ani ta má záliba v těchto extrémně dlouhých pochodech, takže je to vlastně v pořádku. Těšil jsem se. A to tak, že hodně. Dokonce tak moc, že jsem si spletl datum a vyrazil do Vsetína už dva týdny před opravdovým konání Špacíru, odkud jsem poté, co mi došel ten omyl, vyrazil pěšky domů, jelikož už mi nic nejelo. No dobrá, trochu si přikrašluji skutečnost a byl to jen obyčejný a plánovaný standardní 110kilometrový deštivý trénink. Tak to má přece úplně každý, že jo?

Když se mi konečně podařilo trefit to správné datum 3. 5. 2024, měl jsem po akreditaci a nákupu Šuvenýrů asi dvě hodiny na to, abych nebyl. Zašil jsem se do auta, kde jsem poslouchal hudbu, přemítal nad posledními několika hodinami, kdy je mi 43 let. Prožil si jeden moc hezký pocit a vnitřně trávil, co jsem to právě viděl u registrace a fabuloval, v co to pravděpodobně přeroste. Správně, letošní Špacír je DiscoŠpacír! Mohl jsem očekávat všelicos s taktem řetězové pily a vybroušeným vkusem ne nepodobným legendě Ein Kessel Buntes. Koneckonců už loňský humor jemný jako dýka napověděl dost. Když to vypuklo, seděl jsem v sále na zemi, pozoroval to defilé oblečků z devadesátek a s pobaveným úsměvem kroutil hlavou. Nejvíce na mě asi zapůsobila dáma, co zjevně utekla z Cvičme v rytme a mně se probudilo dávno zapomenuté dětské trauma, když jsem si uvědomil, že si dodnes pamatuji jednu z těch příšerných říkanek z tohoto sportovně-hudebního pořadu! Cca 38 let! „Raz, dva, raz, dva, na ornici brázda, po nej drobčí jarabica a na konci otočí sa. Vysoko je slnko. hlboko je zrnko. Cez rieku je most, cvičili sme dosť.“ Mou konsternaci možná mohla opravit láhev špacírnické slivovice, co právě plula davem kolem, ale to bych ji musel obrátit do sebe celou, což by pravděpodobně narušilo plán nadcházejícího pochodu. A asi i dost naštvalo další zájemce o napití se. Na diskotéce jsem ještě přes hubu nedostal a nechtěl to měnit. Láhev jsem tedy poslal dál. I tu druhou, co za chvíli přišla z protisměru, a uznal, že mi bude zadostiučiněním, když orgům pošlu fakturu za terapeuta, který mě nepochybně bude v následujících dnech čekat. Dosti mastnou fakturu! Asi se mi začal rozjíždět tik.

Tak ne, nebyl to tik, jen půlnoční zvon. Jak jsem se, zatraceně, dostal ven? Nechám to koňovi, má větší hlavu, Špacír 2024 se pro mě právě roztančil.

čtvrtek, 12. prosinec 2024, přečteno 40729×

„Kilo nekilo, za devatero haldami ohoblovaných kloubů a devatero bažinami utrpení žil byl jeden turista. A nebyl to obyčejný turista, byl to kultovní turista. Kult turista…“ Takto nějak by mohl začínat můj životní příběh, memoáry, prostě ta černá pohádka o růžovém dění. Zkráceně a jednoduše? Kila mě zcela pohltila. A kdyby jen ta kilometrická! Poté, co jsem si tuhle o Velikonocích zkusil i svou první stomílovku (161 km), říkal jsem si, že se vrátím k bezpečným a pohodovým stokilometrovým pochodům. Aneb jak se praxí dá osobní měřítko turistiky posunout do zcela zvrácených rovin. Co je pro jednoho túra z říše Nereálna, to jsem počínaje tímto rokem začal poklidně provozovat takřka každý měsíc coby takovou relaxační víkendovou procházku. Bez ohledu na počasí. Bez ohledu na únavu, psychiku. Bez ohledu na cokoliv. A tak mám za sebou stovku pohodovou, stovku neskutečně děsivou (viděl jsem a slyšel věci, o kterých raději nebudu vypravovat), stovku melancholickou a… Stovku okolo Olomouce – OLOKOMOUC, kdy mě celou noc někdo „fotografoval“ s bleskem. A právě k té se váže nadcházející příběh.

Že jsem však v práci a svém úzkém okolí procítěný vypravěč o všech těch svých prožitcích, tu a tam se ke mně někdo přidá. Většinou sice jen na kousek, poprvé a naposled, nicméně to není tento případ. (Naivní snílkové!) Proto ten příběh není můj. Pod vlivem emocí mi jej poslala ještě týž den kolegyně, co se tentokrát nechala strhnout a rozhodla se ochutnat kousek mého strašlivého světa dvacetihodinového střídání levé a pravé nohy. Vzniklo tak něco, co se sice později nedalo nazvat jinak než Válka světů v tom nejbizarnějším slova smyslu, ale o tom až jindy. Tentokrát mě totiž má parťačka ještě neproklela do třiadvacátého kolene, nesnažila se uškrtit, probodnout trekovou hůlkou… Dokonce se jí to snad i líbilo? V celém spektru a smyslu stockholmského syndromu!

Ale o tom pokračování, proklínání, …, bodání, …, skutečně až jindy. Předávám slovo a prostor svého „blogísku o koninách bez koní“ statečné Ivči. Takový ten pohled „běžného člověka“ pod mou vnější „mramorovou desku“.

V sále se zhasíná, opona se otevírá…