Štítek „Neohrabané prostné“

„Leoši, ty prevíte, měl bys vědět, že pokaždé, když vyslovíš formuli dvojitý pravý úhel, umře koťátko! Opravdu to chceš?“ Nu což, věděl jsem, do čeho jdu, má to svou logiku a dříve či později to ocením. Možná. Nyní však stojí naše partnerství na výměně povelů (ze strany Leošovy) za nadávky (ze strany mé).

Podobné tyjátry jsem prožíval každou další návštěvu, ale vždy to bylo trochu jiné. Když jsem se tak nevinně ptal, proč tomu tak je, dostalo se mi odpovědi, že teprve zjišťujeme nastavení mé pohybové soustavy a to pravé teprve přijde. Nevěděl jsem, zda se mám smát či brečet, kdybych raději držel hubu…


Začínáme

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …

Mé neohrabané prostné

Má druhá návštěva Chrámu proběhla v jedno nedělní odpoledne bez přítomnosti Leoše, časově jsme se minuli a mně nezbývalo, než si necelou hodinu vystačit s mácháním rukama/nohama, abych dostál přiostřené sázce. Poučen z minula, vzal jsem si s sebou telefon, který umí muzicírovat, a z kapsy vytáhl sluchátka, která k němu výrobce přibalil. Nečekal jsem od nich nějaký oslňující výsledek, v podstatě byly mé představy takřka nulové, avšak jejich zvuková interpretace dokázala podlézt i tak malé ambice. Do třetice všeho dobrého, pomyslel jsem si, dštil síru a za zvuku ne nepodobnému poslouchání sousedova hi-fi přes stěnu a hrneček jsem přetrpěl hodinu a zmizel domů. Do příště si koupím nějaká jiná sluchátka, své uzavřené „sehnhajzry“ (otíkovky) odmítám obětovat, snad se mi podaří sehnat něco, co toxický pot nesežere za dvě vteřiny, bude trochu zvučit a když to rozbiji, finančně nevykrvácím. (Ano, něco „fundamentálního“ jsem dle uvedených kritérií sehnal, po důkladném otestování v uvažované pseudorecenzi zmíním, zda to stojí za to.)

Při další návštěvě mě již čekal Leoš a jeho minulá ďábelská jiskra v oku se vyplnila i s bonusy …

Střepy odkazujících skutečností

Střepy chrámové

Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)

Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …

Kruh se uzavřel + statistický bonus k tomu

Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři, jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“ potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal pohrávat s tou strašlivou myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil. (Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím, že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát jsem začal právě v listopadu.)

Že už jsem hubený, to víme, že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já „neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše hezky popořadě.

Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi (stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)

Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové tréninky týdně. “

Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory, šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem v odpověď: „Tak jo!“

Jako hladovému trus

Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda, protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.

Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.

Zoufale nemoderní… jsem chtěl být!

Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost, která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli. Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacis­mus“, kdy se do všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.

Poté, kdy od první hodiny uplynul nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka (měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl však jasno, nikdy jsem nechtěl…

Šíleně „medová“ matrace

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

Týden na „drogách“ IV – svérázná „trubková“ televize končí

Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne! (Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil, že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého rotvajlerem, víme?

Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to „nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.) Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem? A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“ nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá… Zanedbával jsem je, vím.

Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned. V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku „radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný, a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného – vyhlédnutého.

Nuže, pojďme na to. Poslední týden!

Dohnal vs. Nechytil aneb Spartan Race Sprint Kouty 2017

Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva strojvůdce Nechytila. O hodinu později vyjíždí stejným směrem parní lokomotiva strojvůdce Dohnala. Oba stroje čeká 8kilometrová dráha nemravně nakloněnou rovinou.
Za jak dlouho bude potupen mašinfýra Nechytil, když jeho stroj oproti Dohnalovému má v průměru poloviční výkon? Vezměme však v úvahu Dohnalův hendikep, kterým je polovina lahve hruškovice, která způsobila, že pod kotel přikládá s o 2/8 pomalejší kadencí než obvykle?
Jaká je pravděpodobnost, že Nechytil dosáhne cíle, aniž by byl zastižen Dohnalem?

Nezbláznil jsem se. Aspoň si to myslím. Ani jsem si nezačal přivydělávat jako autor podivných matematických úloh pro žáky osmiletých gymnázií, prostě to tak vyplynulo ze situace. Že mě čekal druhý, byť snazší extrémní spektákl hned další den po prvním, to již víme. Co však ještě nevíme, je, že se vlivem informačního šumu při registracích stalo to, že jsem startoval o hodinu dříve než můj parťák. Případně on startoval s hodinovým zpožděním, je to o úhlu pohledu. Co tedy s tím? Co by, přece přetavit v něco „užitečného“. Z uplynulého dne jsem si odnesl jednu skutečnost – nikdy nevěř člověku, který aktivně cvičí crossfit, když říká, že je v mizerné kondici. Možná je, nicméně i tak tě jakoby mimochodem překousne vejpůl. Snad raději nebudu přemýšlet, jak by vypadala skutečnost, kdyby v kondici byl. (Jak asi, žral by jiné lidi.) O kom že to mluvím? No samozřejmě o mém spartském parťákovi, který je v praktickém porovnání se mnou něco jako když si monster truck potyká s trabantem – výsledkem je kupa trsátek. Ale zpět. Hodinový startovní náskok? Já se mu pokusím utéci a on mě dohnat. Dojednáno! V sázce nebylo nic menšího než osobní čest.

Ultra Harpagon aneb Svou diskvalifikaci nedám zadarmo

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

neděle, 11. listopad 2018
Ty krátké závody. Co s výběhem na 3,2 km, když vaše „pumpa“ smysluplně nabíhá nejdříve po 2,5 km? Byla to tedy taková odpočinková „Starobělská Ludra“ s časem pár vteřin nad 20 minutami. „Povídám, chci do Pardubic!“

neděle, 11. listopad 2018
„Nechce se mi běžet.“
„Běžet se mi co? Nechce!“
 
To zase bude ostuda v Bělském lese… kultturista.cz/bre­zen-2017/intermezzo-… A co vaše motivace, @IxAriela, @MarekMantic, @Eliska_Zeb?

sobota, 10. listopad 2018
Takové to, když jste pivovar a nemáte „pětistovku“ na korektora. (Skutečnost, že je to radler, neomlouvá.) #grammarnazi

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist