Říjen 2016

(Na) rozcestí – scestí – stí – ti

úterý, 11. říjen 2016, přečteno 4848×

Od triumfálního pokoření Bestie už uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“. Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé nervstvo.

„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem preventivně opět navštěvovat Chrám činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“ podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni. Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.

Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí „koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal. A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?

1. Hubený už jsem, víceméně, hlasy fanatických dietářů a militantních fitness trenérů, pro něž je cokoliv nad 8 % tělesného tuku dramatickou obezitou, se stoickým klidem ignoruji.
2. Druhé přiostřené sázce jsem dostál a žádná další mě nenapadá. Velkostatkář naštěstí má písmenka nečte, alespoň se tak tváří, takže nehrozí, že „zavětří“ a něco zvrhlého rychle vymyslí, protože bych mu to určitě zase podepsal. (On má totiž strašlivě uhrančivé oči! Něco jako nártoun kombinovaný s fakt nasraným rotvajlerem.)
3. „Body bíldrem“ též nebudu, to už taky víme – začal jsem se pohybovat proto, abych mohl méně žrát. Ne abych žral jako středně velký tank. Sice „jinak“, ale fakt více. (Manželce se viditelně ulevilo, když večerní záplavy „kotydže“ a kuřat polevily.)
4. Leoš také s ničím nepřichází, možná je to tím, že má teď sám svých starostí nad hlavu a jeden blbec navíc by pro něj byl… jeden blbec navíc.

Takže jsem stále tam, kde jsem byl.

„Ono se řekne, docházet do Chrámu, ale co tady?“ často jsem si tak opakoval při kardiu, kterým aktuálně trávím své hudebně/chrámové chvilky. Jeden aby měl strach, že se z něj stane ztracená duše. Ztracená duše! V tu ránu mi to docvaklo.

Budu se zase věnovat tomu, co mi jde a vždycky šlo nejlépe. Střílení do, nyní už tak trochu vlastních, řad, úšklebku, pozorování a popisu. Koneckonců, když se tak nad tím zamyslím, až nějak moc dlouho jsem se nevěnoval tomu cirkusu, který okolo sebe vídávám, otupěl jsem, což optikou aktuálního prozření nemohu nazvat jinak než dočasným hanebným zrazením své podstaty. A jaká to byla, panečku, podstata!

Takže to bych měl – krátkodobý cíl je tedy jasný. Ten dlouhodobý by mohla být snaha nedostat přes hubu, nicméně něco tak přízemního nemohu připustit. Vím, že to z řádků výše nemusí až tak vypadat, ale tam vzadu za mozkem se už něco tak trochu urodilo. Mé šílenství ještě neřeklo poslední slovo a myslím, že se u své „cesty“ ještě pořádně proženu a zapotím.