Únor 2016

Přiostříme to podruhé!

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

Šíleně „medová“ matrace

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 21. květen 2018
Mám dojem, že 3denní dovolená je v pracovních e-mailech drtivější než 14denní. Chybí tu totiž faktor „vyhnití“ úkolu. #pracovnítvít

neděle, 20. květen 2018
Píšu v autobuse článek. Můj dojem, že díky automatickým opravám v Pages a tankodromu D1 bude sepsáno zcela jiné „stavení“, roste. #informačnítweet

sobota, 19. květen 2018
V těle nula, v gripu procento. Co to znamená? Co asi…
 
Abfahrt! #cestty

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist