Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2018

Bez předsevzetí ani ránu!

Uf, tak je to konečně za mnou! Jak svátky, tak i všemožné krátkodobé nemoci, které jsme si koncem roku v rodinném kruhu předávali – mám dojem, že se ono hravé „kolo kolo“ dokonce uzavřelo několikrát. K tomu všemu ty svátky obžerství! Uznávám, že ty byly o poznání větší výzvou než nějaké „bezvýznamné“ viry a snad i bakterie. Kráčel jsem však na bojiště připraven – se zarputilostí sobě vlastní obrněn mantrou: „Děkuji, dobrého po málu. Nezbavil jsem se v poslední době šesti kilogramů jen pro to, abych je hned bezprostředně začal coby zatoulanou drůbež svolávat nazpátek.“

Fungovalo to. Někdy. Ač jsem nadstandardně konzumoval vše v dosahu s chutí nebývalou, stejně jsem mezi nabízejícími zanechával spoustu smutných tváří. Zjevně postrádaly mé staré já. Na kombajn se prostě nezapomíná ani po letech. Nejvíce na pozoru jsem se musel mít před tchyní. Ta je ten typ ženy, která se poté, co do vás různými lstivými pobídkami „natlačí“ tác chlebíčků, zeptá, co vám má připravit k večeři. Naštěstí jsme se na návštěvě nezdrželi mnoho dnů, takže se mému odhodlání podařilo z „odhozených“ 6 kilogramů 5 srdnatě uhájit. A to se cení!

Po silvestrovském lomozu přišel najednou leden (to tak bývá) a s ním i potřeba návratu do Chrámu. Po vskutku měsíční absenci. No, nechtělo se mi, přiznávám bez uzardění. Už jen proto, že mé občasné pracovní cesty autem okolo rozprášily při pohledu na parkoviště zbytky pochyb, že uvnitř to tentokrát třeba nebude to obvyklé lednové „AAA“ (Armagedon, Apokalypsa, Anarchie.) Oka-mžíci, kam jen oko dohlédne! Na pásy fronty, před zrcadly na žíněnkách hotové cikánské ležení, u zbylých strojů jako když je 7 hodin ráno a v Lidlu kalendář ukazuje nemilosrdný čtvrtek. Jak jen z toho ven?

Postřelen čarodějnicí III aneb Winter Gladiator Race 2018

Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To zase bylo!

Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by, vstávají po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly – mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč. Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.

Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…

„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“ zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.

No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo. Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli. Lumpové. To sem ale teď nepatří.

Pepa bude lehčí než Taxis, myslel jsem si. Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous později, co jsem odstartoval.)

„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě vteřiny!“

A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká „přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat „jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)

Sečteno, podtrženo, sestříháno…

Intermezzo: Unylé vyznání tetřevovo (ohlédnutí za Ultra Bestií)

Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech. Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct, abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli. Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými „brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.

Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.

první setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů psali nadšené ódy, ale to druhé to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí. Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů! Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.

Video medového panoptika a „ukradený“ tým

Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím, kdo to byl.

No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme na to…

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Přiznám se, že se na letošní medovou matraci začínám opravdu těšit. A bodejť by ne, když v ní mám i pár „svých“ želízek v ohni…

Nepříliš schopný sebevrah

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pátek, 20. duben 2018
„Ten kopec se vyklusat, je to jen o hlavě…“
„Nevím jak tvá hlava, ale ta má má dost pádné argumenty a je si jistá v kramflecích.“
 
Běžecké rozumy z kanceláře. #zaslechnuto

čtvrtek, 19. duben 2018
Jeho indiánské já je „Ten, jehož jméno nemá smysl vyslovovat.“ Když už ho neumím zachránit, věnuji mu alespoň vkusný epitaf… #láskyplno kultturista.cz/du­ben-2018/neprilis-…

středa, 18. duben 2018
„Humor, ženská, to byl humor! Najdeš ho ve slovníku někde mezi hovnem a hydrou…“
Někdy jsou ty naše #kancelářskéetudy lehce italského typu.

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist