Červen 2018

Jen jedna matrace nestačí aneb MAD RACE Ostrava 2018

neděle, 17. červen 2018, přečteno 3243×

No jo, život není peříčko. Jeden se sotva „vzpamatuje“ z 70kilometrového horského zívání a po týdnu už stojí na startu letošní medové matrace. Navíc ta ranní lehce unavená vidina, že tu dnes nestojím poprvé… Byl to vskutku velký příslib pořádné porce zábavy. Samozřejmě pouze v případě, jste-li zvrácený masochista se sadistickými sklony k sobě samému. Kam se hrabe sobotní zevlování u televize s hlavním odpoledním programem túry po nejbližších obchodních centrech? Kdybych byl býval byl slušný člověk, taky bych tímto způsobem soboty trávil, ale takto jsem holt „musel“ na matraci, to dá rozum.

Jaká tedy letošní MAD RACE byla? V podstatě jako každý rok – udržela si svůj vysoký standard, žádné velké změny. I když? Snad jen ta trať byla konečně ve svém směru otočená. Takže se stalo, že jsem si první angličáky odskákal už nedlouho po začátku u vodorovné traverz stěny. Vlastně ne, neodskákal, oddřepoval. Angličany totiž v Ostravě nechceme, jasné? Má předzávodní lobby za zrušení tohoto směšného poskakování a jeho nahrazení něčím smysluplnějším, více destrukčním, kterou jsem freneticky nadhazoval na každé schůzce s otcem představeným, přinesla své ovoce. Angličáky se vypařily po anglicku. A tak jsme jako náhradní plnění mohli dělat dřepy s pytlem písku za hřbetem, zkoušet kliky, lézt jako krab… Ale občas i ty angličáky. Stavitelům tratě se „odsun“ podařil jen částečně… Nu, třeba příště?

Jak to bylo dál? Shrnu to v jedné větě, letošní závod byl zase o fous více prošpikovaný silovými věcmi než v minulých ročnících. Umístit za sebou bradla a následné ručkování je jako ze scénáře josefovských zmrzlých „gladiátorů“ a mně se to moc líbilo. Když jsem po nějakých třech hodinách a kousku poponášel před cílem do sjezdovky Vaňkova kopce 30kilový pytel s pískem, nevěděl jsem, zda se mi chce do dalšího startu, který mě čekal za půl hodiny. Ale jo, chtělo se mi! Ale teď se mi aktuálně chtělo zardousit toho pitomce, co tento vskutku „spartský“ šprým těsně před finiš vymyslel. Kdybych tak věděl, kdo před časem, někdy v loňském říjnu napsal tento e-mail…

„…dále pod silou epického zážitku z libereckého Spartan Beast, kdy nás nechali nosit pytle 400 metrů do sjezdovky – chlapská verze prý měla 50 kilo, osobně si myslím, že méně, ale bylo to hezky likvidační (a moc se mi to líbilo) – navrhuji na samotný závěr MAD RACE, namísto opakování plazení, něco v duchu: »Dovést závodníky nadějně téměř před cíl, kde si každý vezme nemalé závaží/pytel a hezky jej vynese na Vaňkáč a zpět!« Mohla by to být povedená sviňárna jako milá tečka.“

No neplivli byste mu do ksichtu? A když jsem tu a tam zaslechl držkování ostatních, nebyl jsem v tom sám. (Musí to být hrozný vůl, kdo o toto žádal.)

Na nenávistné myšlenky však nebyl čas, hurá se převléci, sníst jablko, za ním do sebe poslat energetický gel, půl litru vody a jedeme repete! Tentokráte však v o poznání početnějším týmu. Co na tom, že ukradeném. Firemní #marfťani vyrazili!

Že já osel… Hned zkraje mi totiž začali utíkat i ti nejnetrénovanější kolegové z netrénovaných. Chudáci, nevěděli, co činí, a na rozdíl ode mě byli plni adrenalinu. Nakonec jsem je se svou houževnatostí buldozeru dohnal a držel se na jejich chvostu až do cíle. Však mé druhé absolvování trati nemělo být o nějakém oslnivém výkonu, ale o porovnání úrovně Sport s Hobby. A porovnávat se musí s důslednou precizností, rozuměno? Aspoň jsem měl ve své místy blouznící hlavě čas vymyslet takové malé „desatero skvělého OCR“ závodu. Ale o tom až později.

Takže jaký je rozdíl mezi Sport a Hobby? Značný! Pokud vaše předky vyhostili pro lakotu ze Skotska, můžete také na plno říci, že rozdíl je značně nevýhodný! V Hobby totiž dostanete za stejné peníze o několik kilometrů tratě méně. Ke všemu přijdete i o ty nejlepší překážky, které dělají matraci matrací, čímž jsou (alespoň pro mě):

• Kutálení pneumatiky z nákladního auta – náročnost jako loni, kdy k ní navíc přibylo bahno – moc hezké „barumské ždímání“, oblíbil jsem si ho. (Kam se hrabe kutálení pneumatiky z osobního automobilu, které je zařazeno do Hobby.)
• Mucholapka – skok do sítě a velmi vysoký přelez! Autoři této srandy zaslouží bouřlivé ovace ve stoje!
• Pytle a sjezdovka – vlastně ne, o ty úroveň Hobby nepřišla.

Upřímně? Mít Hobby jako jediný závod dne, asi bych mírně remcal. Všeho je prostě méně – než se člověku pořádně rozjede pumpa, je najednou konec. Ale to je samozřejmě jen můj pohled na věc. Nejsem totiž cílová skupina. Tedy snad jen v eventualitě, kdy je Hobby nástavbou Sportu. Jsem rád, že jsem na trati podobně pošetilých jedinců potkal hned několik, aspoň mám alibi, až si pro mě přijdou. Ale to ještě není na pořadu dne. Dávám proto na slova kolegyň, kde všechny sborově tvrdily, že to byla „pecka jako z višně“ a rozhodně chtějí jít příští rok znovu. Ale pouze a jen zase na Hobby.

Tak dobře. Budiž jim to přáno.

Co více? Asi nic…

Vlastně jo. To slibované desatero.

1. V pořádné značení trati věřiti budeš.
2. Nenecháš projít závodníka náhradním plněním zadarmo.
3. Pomni, abys rezervu překážek pro početnější skupiny měl.
4. Připravíš překážky své tak, aby i malým jedincům dobře se při nástupu na ni vedlo.
5. Nepřehlédneš podvodníka.
6. Nesesmilníš. (No co, toto ujeté katolické „moudro“ má své místo i v OCR. Aneb neměl jsem jej čím nahradit.)
7. O kilometry trať neokradeš.
8. Ne(p)omluvíš závodníkovo svědectví.
9. Nepožádáš autora tratě své, aby postavil překážku, jíž za den zvládne jen 5 závodníků.
10. Nepožádáš lhostejného dobrovolníka, pro něhož není OCR bližní svůj.

Milá medová matrace, ty moc dobře víš, kterému z přikázání ses provinila. Příště už to prosím nedělej a budeš dokonalá. A vůbec, víš co? Pojedu do Polska, abych okoukl, jak se tam s tím „nemažou“ – slyšel jsem totiž už mnoho legend.

„»Pomož! Pomož!« Polak w niebezpieczeństwi­e!“ Vlastně ne, co to kecám, to mně se to týká – to já „jestem w niebezpieczeństwi­e“!