Červenec 2015

Mene tekel ufarsin: Jateční bilancování IV

No ano, už je to takřka měsíc, co jsem se unyle rozněžnil nad „krámy do chalupy“ a v mém pošetilém testosteronovém deníčku se od té doby nepohnulo ani písmenko. Pesimisticky naladění čtenáři již možná pomýšleli na nejhorší vizi, ti sluníčkověji smýšlející na mou internaci v cele s polštáři na zdech, případně těm nepřejícím svitla naděje, že jsem se opět začal přežírat a celé to vzdal. Nic z toho se však nekonalo, je léto, doba dovolených. Doba pohybově laděných dovolených a ke všemu doba prvních dovolených s Imperátorem. A jaká to byla doba! Ale o tom někdy později.

Leoš mezitím dostál svému slibu a skutečně mě opustil. Abych uvedl veškeré nejasnosti na pravou míru, toto opuštění bylo plánované a dříve dohodnuté. Zlým jazykům navzdory uvedu, že to se mnou Leoš skutečně nevzdal – ani jsem se na něj nevrhal s nutkáním ke rdoušení příliš často, stejně tak jsem často „náhodně“ neupouštěl směrem k jeho nohám závaží, která jsem už neunesl (toto se odehrávalo jen v mých sladkých představách). I na mé občasné záchvaty koprolálie mezi prvním a sedmistým padesátým druhým omdlením z vyčerpání si Leoš zvykl a bral je tak nějak s nadhledem. Prostě jsem už „hotový“ a nyní to už musím zvládnout sám i bez berličky v podání osobního trenéra! Když se nad tím vším zamyslím, přiznejme si, že to není Leoš, kdo mě opouští, ale jsem to právě já, kdo jej propouští, čímž mu dávám prostor, aby pomohl dalším a dalším jedincům s jateční vyhlídkou. Svět tak bude zase o něco zdravější, a to vše vlastně díky mně. Učiněný filantrop! Očekávám minimálně děkovný dopis z ministerstva zdravotnictví a při nejbližší příležitosti metál.

Všední stihomutra aneb „jdou po mně jako po uzeném“

„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen testosteronovou sociální mafií…“

„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět se hádala má já v palici – cele z kostí…

„Tři, dva, včil…“

Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek