Červenec 2015

Všední stihomutra aneb „jdou po mně jako po uzeném“

neděle, 26. červenec 2015, přečteno 5053×

„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen testosteronovou sociální mafií…“

„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět se hádala má já v palici – cele z kostí…

„Tři, dva, včil…“
Vybíhám ze dveří, na odemykání branky není čas, bleskově přelézám plot, z něhož seskakuji a parakotoulem (nad kterým by Leoš obdivně zamručel) se ocitám u auta, které takřka hned otevírám, startuji a se skřípěním gum mizím. Tak to bychom měli, dnes jsem ho setřásl už ze startu, za křižovatkou u hřbitova si zapínám pás. Tentokráte před čmuchalem nemusím kličkovat polovinou Ostravy, abych se po úniku ve spleti křižovatek opět dostal do Vítkovic.

Dnes mám štěstí, na parkovišti postává i ten druhý „Karens“, dvě naprosto identická auta vedle sebe by mohla pronásledovatele zmást, protože to logicky znamená, že jsem v Chrámu dvakrát a nemohou mě tak podezřívat, že jsem to zrovna já a ne ten druhý. Jo, to zní jako plán.

„Dobrý den, zde máte mou kartu a ještě prosím o kladku (visací zámek pro ty z druhé půlky země).“
Milý, věcný, žádná posilovací žoviálnost. To by mi šlo.
„Nejraději bys to tu zapálil,“ ušklíblo se mé cynické já.
„Huš, hajzle,“ oni se dívají!

Nasadil jsem obvyklý pozitivní výraz (jako půlka Afriky) a pokračoval ke zdi skříněk. Třináctka, můj obvyklý trezor na cennosti, pohltila doklady, klíče a brýle. Jako myška jsem se přesunul do patra, převlečení, teď opravdu žádné hry… „Dovolíte, nahý pane v průchodu do sprch, pustíte mě k umyvadlu? Skutečně chápu vaši potřebu stát neoblečen zrovna tady a povídat si s kamarády v šatně, ale rád bych prošel, a pokud možno tak, abych se vás nemusel dotknout.“ (Zase ten teplý pot.) Hurá dolů do cvičící zóny. Proplouvám okolo surikat, abych si zamáchal rukama, nohama pro rozehřání se.

Pět minut, to bychom měli, tentokráte jsem viděl jen jeden pokus o „selfí“, které na autorově fejsbůčku jistě rozpoutá bouři lajků. Je čas jít potahat za nějaký ten špagát, zvednout nějaké to železo a celkově se různě prohnout, aby bylo Leošovu „komiksu“, který mi zanechal, učiněno zadost. Kličkuji lesem strojů k mýtině, kde hodlám začít. Cestou dodržuji základní pravidla:

• Nedívat se jim do očí.
• Neukazovat zuby.
• Když už dojde k nějaké té konfrontaci, ztuhnout, lehnout si na zem a dělat mrtvého.

Jeden by řekl, že příručka starého Kuby Kubikuly je kus zbytečně popsaného papíru, ale jak se mi náramně hodí, opět to vyšlo!

Začal jsem tahat za špagáty, na jejichž konci dlí různá železa a dělám, že tam nejsem, myšlenky těkají…
„Všichni se dívají!“
„Ale ne, to si jen myslíš.“
„Jde ti to jako hladovému trus. Každý vidí, že jsi to ty.“
„Nesmysl, nikoho nezajímám!“
„Jsi narušitel, nepatříš sem, píšeš o tom jejich upoceném varieté deníček. Chtějí vědět, kdo jsi…“
„Vždyť já se neschovávám, to by má písmenka vypadala jinak.“
„Oni si myslí, že ano…“
„Skutečně? Tak to by mohli vědět, že jsem začal o svých radostech i starostech všedních dnů štěbetat. A co teprve má vize zveřejnění společné fotografie s Leošem, ta sem vpadne se silou menší jaderné pumy, že?“
„Ne, to neuděláš!“
„Vsadíš se?“

Opět se hádala má já, zatímco jsem se pokoušel přetáhnout stovky, tisíce kilogramů, můj zevnějšek začínal chytat podobu osprchovaného pekingského palácového psíka a do mého nejbližšího okolí se pomalu plíživě rozlézal odér zmoklého cirkusu se slépkama. Znamení, že je hodina úspěšně za mnou a já se mohu vrátit do kardio zóny, kde po dobu další hodiny budu naslouchat jiné hádce hysterických já. A nebo ne, už jich mám totiž tak trochu dost.

Je to totiž snadné! Tímto vyhlašuji soutěž – pokud některá z mně neznámých Chrámových figurek přede mnou stojící na levé noze a pravou rukou se držící za pravé ucho pronese větu „Velkostatkář je bůh!“, dostane za odměnu mé zpocené ponožky a jedinečnou možnost stát se hlavním klaunem některého z příštích článků. A to už je výzva.

Stejně mě nenajdou. To já ne, to ten druhý…