Leden 2015
, přečteno 2922×
Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný
žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze
myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam
rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam
prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním
setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí
profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních
„selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně
rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň
oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a
tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci,
mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco
vymyslíme.“
A tak jsem psal. Jeden by namítl, že se má člověk tendence vylepšovat, ale já to bral fakt poctivě. Napsal jsem i kdejakou kravinu, kterou jsem sezobl, evidoval každého panáka na spravenou vnitřních pocitů z Hurvínkových válečných požadavků některých zákazníků – a vlastně i kolegů. A pak jsme se sešli…
„No, nevypadá to tak hrozně, jak jsem čekal,“ děl Leoš, když jsem
mu předložil ten vytištěný log věcí, které mnou prošly.
„A co jsi čekal, že tam bude? Bůček, pivo, polévky z pytlíku a
záplava hamburgerů, které nenapadá ani plíseň, jelikož i ta má svou
hrdost? Jsem ti říkal, že jsem si zcela vědom svých příčin…“
„Zkusím ti napsat jídelníček, večer si uvaříš a …“ opět to zkusil
Leoš.
„Huš, hajzle,“ to bude asi deja-vu, opět jsem ocenil nabídnutou ochotu,
„na krabičky ti kašlu.“
Vytáhl jsem z kapsy vytištěné týdenní menu z putyky, kam s partou z týmu docházíme, a šel den po dni a ukazoval svému protějšku, co bych si každý den v úsporném režimu mohl dát. Nad našim stolem, kde jsme seděli, se konečně objevila duha, odněkud zahrál andělský chór a my konečně našli společnou řeč. Snídani a večeři mi poraď, dal jsem v plén ústupek, ale na obědy mi nesahej, kolegiálně komunikační pohled na věc je mi milejší, než se stát syslem, který v kuchyňce za zvuku odsavače pachů dlabe něco suchého, co stihlo už i zvadnout, a u toho sní, jak se mu zmenšuje pupek. Ano, i takové kousky v práci máme, ale o těch později v připravované galerii „archetypů“.
A tak jsme to sepsali – Leoš to sice tu a tam „zkusil“:
„Co mi řekneš na zelený ječmen?“
„Herbalájf,“ cynicky jsem se ušklíbl při vzpomínce na souseda, jak
jednou o něm básnil. Nakonec jsme to dali dohromady – jízdní stravovací
řád na 14 dnů. Vypadalo to nějak takto (a skutečně to není vtipné,
vlastně to bylo hrozivé, jelikož poté mám prý nastoupit do Chrámu činek
a tyčinek jako právoplatný novic):
A já se do toho pustil. A fungovalo to, chutnalo to. Určitý pravidelný základ v roztříštěném pracovním dni není na škodu, nicméně vesmír musí být v rovnováze…
To tak jednou asi po deseti dnech stravy výše uvedené chováte na klíně Imperátora, on teď má takové škrabací období, a tak vám přejede po tváři a… A já se pak při večerní hygieně mohl zadumaně prohlížet v zrcadle a přemýšlet, kdy jsem se to pral s Freddym Kruegerem? Jenže to nebyl ani Freddy, ani Imperátor s den nestříhanými nehty, ale souhra náhod s alergickou reakcí na ořechy jako kráva. Nu dobrá, tak jako kráva ne, ale jako ovce určitě. Nikdy jsem na takovéto věci alergický nebyl. Oříšky to byly sice dobré, ale tělo omrzí… V podstatě jsem mohl na maškarní za rajče s nežity. Nu což, to zase bude v práci haló. A co teprve na schůzkách, nějaká maska nebo rovnou burka by asi nepůsobila dobře. Když jsem pak druhý den ráno volal Leošovi tuto radostnou novinu, po jeho lakonickém „ano, to je normální, to bývá“ jsem měl chuť proklít všechno svaté i nesvaté. Ale abych mu nekřivdil, na případnou alergii se ptal. Inu, Leoš míní, já měním, takže je to vlastně v pořádku. (Po zbytek dnů jsem do snídaně zařadil ovesné vločky se sušeným ovocem.)
Závěrem této mé iniciačně-stravovací eskapády jsem za vydatného manželčina povzbuzování na téma „A víš, že jsi totální magor?“ navštívil jednu ostravskou sportovně textilní nákupní zónu, jejíž název symbolicky připomíná dekapitaci, kde jsme můj šatník doplnili o věci, které v něm vlastně nikdy pořádně nebyly. K tomu nějaké to fitness obutí a má černá budoucnost mohla začít sluníčkově klepat na dveře.