Jako hladovému trus
, přečteno 3080×
Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž
do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek
a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší
mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny
Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě
povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké
kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě
právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky
necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda,
protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem
si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně
suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.
Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.