Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2015

Jídelníček

Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních „selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci, mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco vymyslíme.“ …

Přiostříme to!

„Ty že budeš chodit do Chrámu činek a tyčinek?“ Rozchechtal se Velkostatkář, když jsem se nepozorně prořekl. „To ti tak žeru!“
„No ano, je to možná výsledkem mého totálního pomatení mysli, ale spíše je to i svým způsobem revolta vůči vám, perverzním výživářům, protože si myslím, že to musí jít i trochu jinak – prostě po mém.“ A ledabyle jsem ukázal k jeho kuchyňce, kde již čekaly nachystané krabičky, které ovládají mysl i tělo lidí, kteří propadli „zdravému životnímu stylu“. A hned vedle krabiček stály barely s různým muskulaturním zdobením a nápisy jako „power“ (naštěstí ne white), „energy“, „massive“ a tak všelijak.
„To nedáš, ono to chvilku půjde dolů, ale pak se to zastaví a ještě rád sáhneš po těchto věcech, nebo to vzdáš,“ snažil se mě pozitivně motivovat Velkostatkář.

Chvilku jsme se tak dohadovali a různě pošťuchovali, načež výsledek na sebe nedal dlouho čekat, uzavřeli jsme sázku, kterou jsem ve večerním rozmaru sepsal nějak takto …

Začínáme

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …

Mé neohrabané prostné

Má druhá návštěva Chrámu proběhla v jedno nedělní odpoledne bez přítomnosti Leoše, časově jsme se minuli a mně nezbývalo, než si necelou hodinu vystačit s mácháním rukama/nohama, abych dostál přiostřené sázce. Poučen z minula, vzal jsem si s sebou telefon, který umí muzicírovat, a z kapsy vytáhl sluchátka, která k němu výrobce přibalil. Nečekal jsem od nich nějaký oslňující výsledek, v podstatě byly mé představy takřka nulové, avšak jejich zvuková interpretace dokázala podlézt i tak malé ambice. Do třetice všeho dobrého, pomyslel jsem si, dštil síru a za zvuku ne nepodobnému poslouchání sousedova hi-fi přes stěnu a hrneček jsem přetrpěl hodinu a zmizel domů. Do příště si koupím nějaká jiná sluchátka, své uzavřené „sehnhajzry“ (otíkovky) odmítám obětovat, snad se mi podaří sehnat něco, co toxický pot nesežere za dvě vteřiny, bude trochu zvučit a když to rozbiji, finančně nevykrvácím. (Ano, něco „fundamentálního“ jsem dle uvedených kritérií sehnal, po důkladném otestování v uvažované pseudorecenzi zmíním, zda to stojí za to.)

Při další návštěvě mě již čekal Leoš a jeho minulá ďábelská jiskra v oku se vyplnila i s bonusy …

Stravovací eskapáda – jak jsme zkusili změnit putyku

To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.

A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten den …

Jateční bilancování

Dny plynuly a mé návštěvy Chrámu se staly takřka rutinou. Nejprve hodina s Leošem, poté čas máchání rukama/nohama. Tomu prvnímu zatím říkám „očichávání posilovacích strojů a nástrojů“ (V přeneseném významu, na co jste mysleli?), tomu druhému říkám „poslouchání hudby“, protože ta je tím, co mě drží přibitého k orbitreku. Týden střídal týden a já mohu poznamenat, že i manželka se do mé „proměny“ zapojila s nebývalým nadšením. To asi proto, že má sklony k býložravosti a vše, co zavání alternativou a biem ráda prozkoumává. A tak se obsah naší lednice začal plíživě proměňovat, postupně mizely například sýry a začaly je nahrazovat věci, jež se staly součástí večeří, a jejichž jména bych dříve hledal maximálně tak ve slovníku. Například „robi“ – hledal bych někde mezi hesly „rektální“ a „rypák“ a přitom je to taková bezva věc! Než jsem se nadál, kalendář se překulil do března, což znamenalo jediné – podstoupím kontrolní měření, abych měl černé na bílém, jak se má dramatická životní změna ujala.

Intermezzo: Prací jde šeptanda

Byl jsem obviněn! Naprosto a bez skrupulí jsem byl kolegyněmi obviněn, že určitě se svým tělem dělám ty hrozné pohybové věci, protože jsem „byl spatřen ve Chrámu činek a tyčinek“. Jelikož se toto obvinění netýkalo konkrétní aktivity, zkoušel jsem nějakou dobu kličkovat na téma, že tam chodím na schůzky s Leošem, na kterých probíráme „fejs-bůček“ – vždyť je to přeci náš zákazník! A protože je vlastně ze své podstaty inventářem Chrámu, musím to být čas od času já, kdo si hraje na Mohameda kráčejícího k hoře. Každopádně mi bylo jasné, že už to dlouho neutajím. Má „podvýživa“ začíná být vidět a případné předstírání nějaké zlé nemoci je za čárou i cynismu mně vlastnímu.

Botanické rozjímání

Když se tak dívám do kalendáře, nedá mi to podotknout, že zveřejnění této kapitoly v den, na který připadá Světový den divadla nebo den narcisů, je jen čirou náhodou. Dejme tomu, že je to vážně tak. Možná…

S Leošem jsme se poslední dobou trochu míjeli, on teď totiž pilně studuje a připravuje se na jakési zkoušky, takže jsem do Chrámu činek a tyčinek chodíval sám. Jsem už ostřílený matador a už mě jen tak něco nerozhází – člověk časem otupí a věci, které jej dříve děsily, nyní už jen pozvedají obočí. Zatím tedy obě obočí, zase tak otupený ještě nejsem. Na sólo hodině si obvykle vystačím mácháním rukama/nohama, kde do pauzy mezi dávkami strčím lano. Ne, skutečně se ještě nechystám demonstrativně oběsit, to je jen takový stroj, který simuluje… Vlastně ani nevím, co reálně simuluje, střelím od boku, že šplhání. Spíše však simuluje pouhé tahání za provaz, při kterém se namáhají paže, ramena a všechny související svaly, které ani neumím pojmenovat.

Střepy odkazujících skutečností

Střepy chrámové

Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)

Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …

Jateční bilancování II

Hodiny s Leošem odsýpaly jako řeči pavlačových drben a druhé kontrolní přeměření se nepříjemně blížilo. Leoš mezitím dostál své výhrůžce „kopnutí do vrtule“, začal mi opravdu „nakládat“ a já mu pro vyrovnání misek vah o to více jadrněji nadával. (Vyhrožování zabitými koťaty za dvojitý pravý úhel se totiž očividně minulo účinkem.) Preventivně jsem si také ke standardním cvičebním proprietám – ručníku, isotonickému nápoji, sluchátkům a telefonu začal přibalovat křídu. To proto, aby mě Leoš mohl obkreslit, až jednou odpadnu a v nedůstojné křečovité poloze na podlaze zcepením. (Lehce si idealizuji, že pak personál Chrámu na tomto místě bude udržovat věčné světlo, ale asi spíše ocení, když jim všem preventivně sdělím, že v mém telefonu na první zrychlené volbě najdou číslo na „havrany“. Případně hned vedle číslo na kafilérii – aby si mohli vybrat.)

Intermezzo: Hrajeme si!

Člověk by netušil, že kromě samotného mučícího prostoru Chrámu činek a tyčinek skýtá i samotné „zákulisí“ nemálo možností ke kulturnímu vyžití. I zde lze hrát spoustu her. Než si je začneme jednu po druhé představovat, pro připomenutí můžeme uvést i několik známých her z mučícího prostoru, abychom věděli, v jakých kruzích se pohybujeme. Mohou to být například soutěže „o nejpovedenější držkopád z běžeckého pásu“, „ploténko z páteře ven“ (ta se hraje na veslovacím trenažéru) nebo „či-činkové kvílivé kloubení“. Tyto hry všichni víceméně asi známe, nyní si však rozeberme v odborných kruzích méně zmiňované kratochvíle ze zákulisí.

Týden na „drogách“

Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom, nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka jako carnitin, BCAA, kreatin a další zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.

Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme nalézt toto:

~21:00

  • pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka – případně sojového

A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí, tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.

Postřelen čarodějnicí

Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak podobně. Leošova mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“ kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní, protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v „manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše v normálu.

Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký, taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?

Jsem zoufale normální – jateční bilancování III

Byl jsem okraden! Okraden o stránku v kalendáři, protože je tomu nejvíce týden, co byl konec dubna a já s kolegy slavil Valpuržinu noc, kterou jsem elegantně spojil s oslavou svých pětatřicátin. Je to vlastně tradice, protože jsem to takto spojil už třikrát, takže to tradicí prostě být musí. <reklamní_vsuv­ka>Kolegové (a kolegyně, abych neurazil ty emancipovanější) nezklamali a kromě obligátního vinylu jsem z papíru také vybalil „zelenou vílu“ a „Švejkovo pití“ z naprosto dokonalé produkce jednoho rodinného lihovaru z Uherskohradiš­ťska.</reklam­ní_vsuvka> (S mou nedobrovolně omezenou spotřebou špiritusu, kdy to tělo „vidí“ jinak a dokáže se totálně „zrýt“ po několika panácích/pivech, mi dané lahve vydrží asi hodně dlouho. Leda bych se s někým dělil, což samozřejmě nehodlám – ne nadarmo mám na svém pracovním stole vedle fotky manželky s Imperátorem portrét strejdy Harpagona.) Ale to jsem odbočil. Za ty dary jsem všechny kolegy (a kolegyně) počastoval absolutně nezdravými klobásami se záplavou piva a sám jsem si na grilu výsměšně připravil tofu plátek se zeleninou. No dobrá, jednu klobásku jsem si také dal (samozřejmě též výsměšně) – navzdory užaslým pohledům, protože teď už v práci patřím za měrku zdravé stravy, což opravdu nechápu.

A pak už jen cinkaly lahve…

A pak mě postřelila čarodějnice

A někdy mezi tím někdo ukradl tu stránku v kalendáři!

A pak mě Leoš opět ocejchoval…

Snění nad „krámy do chalupy“

Brzy osiřím! Už je to totiž téměř pět neskutečných měsíců, co pravidelně docházím dvakrát týdně do Chrámu, kde se víceméně dobrovolně nechávám týrat Leošem. Jako by to bylo včera, když jsem poprvé kroutil očima nad těmi hrozivými věcmi, kterých jsem se stal součástí. Dnes jsem už ostřílený matador a dech už mi nevyrazí ani chlap ve šponovkách, ani kross-fitter polepený leukoplastí, jen lehce pozvednu obočí a dělám, jako bych tam nebyl. Často si při svých neohrabaných pohybových aktivitách představuji, že jsem na nějakém jiném, hezčím místě – třeba na skládce – a dělám nějaké jiné, hezčí věci – třeba vybírám bezdomovcům vešky, kde každou zálibně skousnu mezi předními zuby. Ale to jsem se zasnil. Vlastně od té doby, co jsem se od Leoše dozvěděl, že brzy osiřím, tak se mi různá zasnění stávají docela často. (Chvíle mezi tím vyplňuji brečením do polštáře, ale to se možná někdy poddá.) Musím se totiž přiznat k jedné věci, za celou tu dlouhou dobu jsem začal mít toho svého trenérského sadistu rád. Vyvinul se mezi námi naprosto učebnicový příklad stockholmského syndromu, takže už je určitě každému navýsost jasné, jak se teď asi cítím.
„Co bude dál?“
„Bude mě to ještě bavit?“
„Kde teď má člověk brát nějakou tu jistotu?“

Mene tekel ufarsin: Jateční bilancování IV

No ano, už je to takřka měsíc, co jsem se unyle rozněžnil nad „krámy do chalupy“ a v mém pošetilém testosteronovém deníčku se od té doby nepohnulo ani písmenko. Pesimisticky naladění čtenáři již možná pomýšleli na nejhorší vizi, ti sluníčkověji smýšlející na mou internaci v cele s polštáři na zdech, případně těm nepřejícím svitla naděje, že jsem se opět začal přežírat a celé to vzdal. Nic z toho se však nekonalo, je léto, doba dovolených. Doba pohybově laděných dovolených a ke všemu doba prvních dovolených s Imperátorem. A jaká to byla doba! Ale o tom někdy později.

Leoš mezitím dostál svému slibu a skutečně mě opustil. Abych uvedl veškeré nejasnosti na pravou míru, toto opuštění bylo plánované a dříve dohodnuté. Zlým jazykům navzdory uvedu, že to se mnou Leoš skutečně nevzdal – ani jsem se na něj nevrhal s nutkáním ke rdoušení příliš často, stejně tak jsem často „náhodně“ neupouštěl směrem k jeho nohám závaží, která jsem už neunesl (toto se odehrávalo jen v mých sladkých představách). I na mé občasné záchvaty koprolálie mezi prvním a sedmistým padesátým druhým omdlením z vyčerpání si Leoš zvykl a bral je tak nějak s nadhledem. Prostě jsem už „hotový“ a nyní to už musím zvládnout sám i bez berličky v podání osobního trenéra! Když se nad tím vším zamyslím, přiznejme si, že to není Leoš, kdo mě opouští, ale jsem to právě já, kdo jej propouští, čímž mu dávám prostor, aby pomohl dalším a dalším jedincům s jateční vyhlídkou. Svět tak bude zase o něco zdravější, a to vše vlastně díky mně. Učiněný filantrop! Očekávám minimálně děkovný dopis z ministerstva zdravotnictví a při nejbližší příležitosti metál.

Všední stihomutra aneb „jdou po mně jako po uzeném“

„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen testosteronovou sociální mafií…“

„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět se hádala má já v palici – cele z kostí…

„Tři, dva, včil…“

Absurdní intermezzo: Chrámový „postapo“ obraz

Možná jsem se už úplně pomátl, nebo jsem jen usnul na sluníčku. Možná je to poťouchlá alegorie na to, co v Chrámu vídávám, nebo jen absolutní pitomost, nebo oboje. To ať z dalších řádků, které si vykročily zcela mimo rámec mých obvyklých upocených písmenek, posoudí laskavý čtenář, jemuž jsou rozezněny struny fantazie.

Už uplynuly nějaké ty roky, co se to stalo. Život, jaký jsme doposud znali, se zastavil. Zbytky ozářených nyní rutinně opakují činnost, při které je v té chvíli zastihl Záblesk…

V maximálním soustředění, kdy vlastní dech je takřka neslyšitelný, cítím ve spáncích tlukot srdce v každé chvíli, když s hrstkou náhodně přeživších, kteří jsme byli zrovna v té chvíli na tom „správném“ místě, putujeme ostatky krajiny. Ostatky, které začínají ovládat rostliny a jednodušší organismy, kterých jako by se to netýkalo. Hledáme vodu, potraviny a vlastně cokoliv, co lze jakkoliv zužitkovat při naší cestě přežitím ze dne na den v tomto světě nahodilých situací. Přesouváme se v naději, že někde někdo ještě zůstal. Od města k městu, ze státu do státu. Kilometry marnosti…

Všude kolem je suť z postupně se rozpadajících budov, na zemi vidíme zohýbané zbytky dříve monumentálního nápisu – „Chrám čin…“. Světla baterek prořezávají zatuchlý prostor, ve slábnoucích světelných kuželech poletuje spousta jemného prachu. Naším dnešním cílem je skladiště surovin hned za torzem recepce.

Tentokráte je však něco trochu jinak…

Dovolená s Imperátorem

Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho února, co jsem začal dělat ty hrozivé věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek (Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním „objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět), prostě učiněný idol všech surikat. A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně „poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/im­perátorky. (S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě jednou manželka před hotovou věc.

Naprázdno jsem polkl a došlo mi, že je zle…

Archetypy aneb Chrámový zvířetník

Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal. Ne, všímání se neodehrávalo v hodinách s Leošem, nebo když jsem se trápil s provazy a železy sám, to má člověk naprosto jiné starosti – například jak zabít svého osobního trenéra tak, aby to vypadalo jako nehoda, nebo jak se nezmrzačit, když už sám „objevujete“ nový stroj, který vám byl dosud utajen. Všímat si člověk může pouze a jen v kardio zóně, kdy monotónní tupé opakování dává dostatečný prostor k rozhlížení se. Ať už z míst pro pásovce nebo z míst máchání rukama/nohama nebo z jakéhosi simulátoru schodů, kterému přezdívám „máslostroj“. Z toho se rozhlíží nejlépe, protože na něm je člověk z výše uvedených nejvýše, ale já „máslostroj“ nemám rád, reálných schodů si užívám každý den při cestě domů a z domu až až – šesté patro bez výtahu. Tak na co simulace?

Když se tak člověk rozhlíží více než půl roku při průměrných dvou návštěvách týdně v náhodně volených denních dobách, nelze si nevšimnout, že z té masy neviditelných anonymů tu a tam vystoupí „archetyp“ hodný popsání a uchování příštím generacím. Nuže, dejme se do toho…

Maniak

Hodně návštěv Chrámu v týdnu, hodně opakování za sérii, hodně kilogramů na laně nebo na tyči, hodně rychle kupředu… Velké vize, velký barák, velké auto, velká žena… To je maniak! Maniaka je dobré příliš nedráždit, protože vše vnímá jako výzvu k sázce a pokud se podvolíte, pravděpodobně umřete…

Smíření ze sirotčince

Hotovo! Troufám si říct, že jako sirotek jsem už dostatečně ostřílený. Trvalo to sice trošičku déle, ale všechny ty běžné fáze, kterými si nepochybně musí projít každý cvičenec, jehož osobní trenér opustil, už jsou za mnou. Kdyby ještě Eliška Kübler-Rossová žila, jistě by měla ze mě radost, jak hezky mi to šlo.

Popírání

„Leoši, ty si mě fotíš do sbírky těch nejlepších klientů?“
„Je mi to sice trošičku nepříjemné, ale cením si toho, jistě budu na čestném místě ve vitrínce. Možná i v medailonku na tvém krku, že?“
„Jak jako brzy konec?“
„Že by se ty fotky měly stát nějakým mým manuálem, až tu nebudeš? Tomu nevěřím! Ty tu přece budeš vždycky.“

Všeobecná nasranost

„To si snad děláš humor?!“
„Nenávidím tě! A pokud to skutečně myslíš vážně, kéž tě tlusťoch padající ze schodů zavalí.“
„Jen počkej, s nějakým obzvláště vypaseným se domluvím.“

Počítání kostí

„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli štěstí.

Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku. Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“ kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou „příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to věděl!“

„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš. Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni začali pět jednu a tutéž písničku?

Intermezzo: Gespota

Nikdy jsem se netajil svou lehkou averzí vůči všemu okolo házení železem. Ten „svět“ mi připadal, eufemisticky řečeno, bizarní. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebylo tomu tak vždycky. Za mladých let jsme měli na internátě ve sklepení obstojně vybavenou posilovnu, kam jsme někteří občas chodívali, a nikomu to nepřipadalo divné. Ani ta zrcadla na zdech jsme nijak zvlášť neřešili. Jenže pak člověk dostuduje, najde si práci a tam? A tam se setká s futrálem všech posilovacích magorů, které planeta nosí. Výsledkem je nevratné poškození pohledu na tyto lidi, byť mnozí mohou být i docela normálními. Že přeháním? Ale kdeže. Představme si Gespotu. Modří už tuší, že ono zvláštní jméno má cosi společného s gestapem a despotismem.

Na úvod trocha suché teorie

Pozorování daného jedince probíhalo v období cca 4 let, přičemž ve zkratce lze vidět jistý patologický přerod z tichého kolegy, který si za klávesnicí „šolichá“ to své a nijak zvlášť se nezapojuje do týmu, o svých volnočasových aktivitách příliš nehovoří, v neurvalého hulváta, pro něhož jsme my všichni světem kulturistiky nepolíbení, něco jako švábi (Blattodea).

K vnějším znakům uveďme, že sledovaný subjekt navenek díky svému věčnému vytahanému ošacení působí spíše jako malý podsaditý špekoun…

Kruh se uzavřel + statistický bonus k tomu

Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři, jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“ potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal pohrávat s tou strašlivou myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil. (Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím, že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát jsem začal právě v listopadu.)

Že už jsem hubený, to víme, že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já „neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše hezky popořadě.

Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi (stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)

Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové tréninky týdně. “

Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory, šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem v odpověď: „Tak jo!“

Intermezzo „recenzentovo“: chrámové muzicírování

Hudba

  • Ta kulisa, do níž se schovávám před zvuky prostředí, ve kterém by se koncentrace testosteronu mohla doslova krájet.
  • Ten pevný bod, o nějž se můžete se svým vyčerpáním opřít a dokázat dokončit poslední sérii i navzdory tomu, že celé tělo huláká: „Už dost!“ (Jasně, na hodinách s Leošem by mi asi sluchátka neprošla, ale tam se nezřídka opírám o všeobecnou nasranost a se slovy „Já tě tak nenávidím!“ zatínám zuby a dokončuji, co mám dokončit. Někdy.)
  • Také nesmíme zapomenout na funkci „stroje času“, protože například takových 20 minut máchání rukama/nohama je bez citlivě volené „cimbálovky“ asi jako 20 let. A já nestojím o to, abych si musel po každé návštěvě Chrámu holit slušivý šedivý plnovous.

Ve svých začátcích jsem s možností muzicírování chvíli válčil, nejprve jsem tóny neměl s sebou vůbec, poté jsem plašil zoufalou myšlenku vzít si své uzavřené „otíkovky“ určené pro domácí poslech – jako by té cvičící ostudy bylo málo, takže jsem raději přeneseně zkusil poslouchat hudbu ze sousedství přes hrneček na stěně ve formě erárních sluchátek od telefonu. A nakonec jsem si něco koupil a přislíbil „recenzi“. Takže tady je.

Jaká byla kritéria výběru?

  1. Musí to mít obstojný zvukový přednes napříč spektrem, protože mám-li se o svou zálibu v kovovém neumětelství opírat, nesmí znít jako stádo nadržených oslů zpoza rohu.
  2. Mělo by to být typu „špunt“ – viz ostuda výše.
  3. Očekávám od toho, že to přežije aspoň pár měsíců zátěž v podobě toxického potu a sem tam karambol zamotání se mezi špagáty, za které se tahá, a chvilkovou nosnost několik jednotek až desítek kilogramů železa.
  4. Cenově by to mělo být o několika stokorunách, aby to bylo snadno postradatelné – tím byly automaticky vyřazeny osvědčené značky, u nichž vím, kam sáhnout.

Jako hladovému trus

Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda, protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.

Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

čtvrtek, 18. říjen 2018
„IKEA už je nachystaná na Vánoce. Připravte se s námi!“ Tímto e-mailingem, který mi dnes ráno přišel, jednoznačně chápu, že je zle. Šílenství začíná…

středa, 17. říjen 2018
Uklízecí den, mám tu několik postarších IDE „frajerů“ těšících se uspokojivému zdraví – žijí a dali se zformátovat. Pan Maxtor, 20 GB. Pan Samsung, 40 GB. Slečna Barracuda Seagateová, 160 GB. Chcete je někdo více než nejbližší kontejner na elektroodpad? (RT potěší.)

úterý, 16. říjen 2018
Kdyby mi u manželky nevyšel argument, že teď po večerech hodně „e-sportuji“, určitě by klaplo „e-cestování“, ne? Asi Alpy nebo co. #WolfensteinOl­dBlood

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist