Štítek „Medová matrace“

sobota, 13. únor 2016, přečteno 3879×

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

sobota, 12. březen 2016, přečteno 3068×

Jakže to jen byl ten Werichův „cintát“? „Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Jo! A před tím bylo cosi o nemyslení, ale to se sem nehodí. A já napsal, sice se vpravdě nepodepsal, ale ono není tak složité rozlousknout ten oříšek, kdo je asi ten Leoš, Velkostatkář a ty všechny další provázky souvislostí, které vedou ke mně.

To tak člověk vypotí něco o Šíleně medové matraci a…

„Chtěl bych se s vámi sejít,“ zněl ten lakonický e-mail. Že mi jej z Chrámu činek a tyčinek poslal sám otec představený, to mi došlo hned při pohledu na adresu odesílatele. Co teď? Mohu dělat mrtvého brouka, mohu předstírat kóma, mohu se odstěhovat do jiného státu… Nebo také mohu vyhovět a zkusit se z toho vykecat. Ono je někdy lepší postavit se věcem čelem a zašlápnout plamínek dříve, než požár začne olizovat stoh. To by v mém případě určitě znamenalo, že by si pro mě přišli čtyři „zátylci“ a otci představenému mě donesli svázaného do kozelce s roubíkem v hubě.

Den schůzky se blížil.

Co mi může chtít? I když vlastně… Bude mi nejspíše důrazně doporučeno přestat psát o Chrámu a možná se dozvím, že Ostrava jako taková má i další chrámy a bude mi ostře naznačeno začít navštěvovat zrovna je. Jo, takto to nějak bude, mé cynické, politicky fitness nekorektní vtípky beztak nepadají na úrodnou půdu a já sociální „kozu–nozdru“ podcenil.

sobota, 2. duben 2016, přečteno 2711×

Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.

No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?

středa, 11. květen 2016, přečteno 2956×

Dva týdny flinku, kdy jsem se po spartské chlumecké „iniciaci“ na všechno cvičení vybodl, jsou za mnou. Do šíleně medové matrace zbývá pár týdnů, tak tedy vzhůru dolů k odloženým silám a zakonzervované vůli, je další čas přípravy. A to raději pěkně zostra, času již není mnoho.

Mám za sebou jeden extrémní překážkový závod, což je rovná polovina povinnosti druhého přiostření. Co na tom, že nebyl kdovíjak těžký, prostě byl. Jsem už tedy zkušený, neřkuli odborník na slovo vzatý, mohu tedy začít rozsévat moudra nejednomu novici, který se na „medové matraci“ pokusí o své „poprvé“. Mám dojem, že otec představený můj malý triptych tipů ocení… nebo na mě pošle ty čtyři „zátylky“ – tentokrát doopravdy. Takže k těm tipům…

1. Pytel

Velký černý igelitový pytel je základ. Pokud se vám nějakým záhadným způsobem povede závod přežít a neskončíte v něm vy, pytel vniveč nepřijde. Umístíte do něj své dokonale nejen blátem zahnojené svršky a obutí. Je totiž více než společensky nepřijatelné oblečení ze závodu nacpat jen tak do síťovky a s tou přes rameno cestovat domů. Například tramvají. Ano, na medovou matraci se dá přijet tramvají, elektrikou, šalinou – každý si vybere.

neděle, 5. červen 2016, přečteno 2510×

Realita, nebo jen podivný sen? Ovlivnění mou poťouchlou zálibou v krvácích a „mordech za korunu“, které se nemohu a ani nechci zbavit? Můj zrak se stáčí ke knihovně, kde odpočívá Váchalův Krvavý román… prsty se rozbíhají po klávesnici. Závod je za mnou a určitě není poslední, byť mám splněno.

Vnitřní prolog

Šílená matrace se blížila svými medovými krůčky a mé osobní tréninky se staly stále jednotvárnější – prostě jsem jen běhal. No ne že by mě už nebavilo laškovat s „angličany“ nebo máchat kusem železa s uchem, kterému se nepovedlo být konvičkou, případně tahat za špagáty, ale při jednom tréninku venku, kdy se celý #ttým potkal na matracové trati, jsem zjistil, že v porovnání s ostatními mám sice síly na rozdávání, ale s „útěky“ je to u mě asi jako o tom hladovém psovi a defekaci na pastvě.

„A s takovouto průměrností se máš jako spokojit? Je to tvůj tým! Vymyslel jsi jej! Vedeš jej! Všichni jeho členové musí k tobě obdivně vzhlížet coby ke vzoru…“ probudila se má vnitřní já. To zlé a to ještě horší.
„Na každé tvé slovo, byť sebehloupější, musí čekat s takřka nábožným tichem…“
„Že bys měl být nejslabší běžecký článek? To nikdy!“
„Udělej s tím něco! Makej!“ radilo to zlé já.
„Nebo se jich budeš muset cestou zbavit jako nepohodlných svědků. Nehody se holt stávají, doběhneš jako sólista,“ napovídalo to horší.

Musel jsem se rozhodnout.

středa, 8. červen 2016, přečteno 3313×

A pak? Doběhli jsme.

Kupodivu všichni, byť původní plán byl, že skončím sám. Asi jsem fakt měkký a přilnul jsem k nim více, než si dokážu připustit. Nicméně na veřejnosti budu tvrdit, že jsem cestou při závodu nenašel vhodné místo beze svědků a i „oběť oltářní“ se ke ztracení moc neměla. Více bych se v tom nepitval. Takže jaká byla matrace?

Zjistil jsem na ní odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti – „Co je otravnější než jehovista s »herbalájfem«?“ Teď už vím, že „evangelický pastor na »spídu«“! Kdybych to totiž byl tušil, tak zbytku týmu místo namísto tradičního nakopávače nabídnu lahvičku se sedativy. Poučení pro příští rok. Ale vlastně mi to moc nevadí – za svůj objev „převratné odpovědi“ totiž určitě obdržím Nobelovu cenu za vědu, a pro ni bylo nutné leccos obětovat. A že to bylo obětování! Rozeberme si závod překážku po překážce – lépe to vynikne.

Šedesát angličáků vlastních a k tomu nějaká ta drobotina s ostatními, kdy jsem se tu a tam převlékal do roucha beránčího, jelikož na nějakou „týmovou basu“ se mi ostatní vykašlali, což mě lehce překvapilo. Asi to s tím jejich „pomáhání bližnímu svému“ nebude tak horké.

Tři, dva, jedna, výběh! A hned pěkně zostra do Vaňkova kopce. Povedená sviňárna, jen co je pravda. Škoda jen, že to nebylo dvakrát za sebou, jak bylo původně zamýšleno. Vím to, jsem škodolibý, bylo by to zlé a sprosté – líbilo by se mi to! Překážka „čapí nohy“, kdy jsme překračovali natažené špagáty, nás, 190centimetrové habány s nohama jako hajzlový pavouk, nemůže rozházet. Pak zbytek kopce a na něm seběhnutí do jámy s vodou, z ní následný výlez, přičemž vás cestou zalévá úchylný zahradník s hadicí, který si zjevně myslí, že jste asi velice suchá kytka. První nadávky jsou tady. Sebíháme zpátky na úroveň startu a cestou nás čeká plazení pod pletivem.
„Žádné válení sudů!“ huláká strážce této překážky a já začínám dštít síru, jelikož má vyhřezlá ploténka tuší, že si ta mrcha čarodějnická právě začala seřizovat mušku, jelikož zavětřila svou šanci. Ale třeba se dnes netrefí?

úterý, 21. únor 2017, přečteno 2941×

„Slibuji před svými šrámy a jizev pruhy, že se budu drancovat, mučit se a bít podle dionýských zákonů, abych si byl dobrým tyranem na cestě svých milovaných strastí a svým jednáním chránil pěst milované sociopatické osobnostní repliky.“

Nebo tak nějak podobně. Podobně bizarně! Jako tehdy před drahnými léty, kdy jsem coby devítiletý v aule základky stál „škrcen“ rudým hadříkem, si představuji slib, který jsem musel odříkat při vstupu do spolku přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem. Nechápal jsem tehdy, nechápu ani teď. A navíc si nevzpomínám, že bych se tam kdy hlásil? Nicméně nepochybně členem jsem, protože jinak to snad ani není možné.

„…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Podobně jako loni, i letos si se mnou dal malé rendez-vous otec představený Chrámu činek a tyčinek. Samozřejmě se debata točila okolo medové matrace a jejího již 3. ročníku. Takové to:
„Letos to uděláme o dost těžší, trať bude delší, uvažujeme o třinácti kilometrech…“ obul se do toho zostra otec.
„Cože? Celých třináct kilometrů? To má být jako ta dlouhá, těžší trať?“ odpověděl jsem drzým řehotem.

Kdo to říkal? Co kdo říkal? Já to říkal! (Jestli tohle není jednoznačný důkaz mého působení v masochistickém spolku, tak už nevím. Musím najít tu zpropadenou legitimaci, protože nic mě tak nezajímá jako datum počátku mého členství. Ta amnézie!) Kdyby mi loni někdo tvrdil, že budu někdy takto reagovat, hystericky bych se mu vysmál. Já vlastně mívám často tendence se hystericky vysmívat, nicméně praxe se ubírá zcela jinou cestou – já míním a řádky mého testosteronového blogísku mění.

Nebudu obcházet horkou jáhlovou kaši, beztak všichni vědí, co zase budu svolávat, tedy půjdu přímo k jádru pudla (s tím, že mám čerstvě nabroušený nůž, to nijak nesouvisí)…

středa, 22. březen 2017, přečteno 3040×

Od poslední medové matrace uplynulo devět měsíců plus nějaké drobné dny a já mám konečně hotovo. Lehce přenošené dítě, to medové video, co? Omlouvá mě snad můj „vyvážený“ vztah ke střihu videa. I když možná i ne.

Sestříháno. Hotovo. Už nic nedlužím! A pokud by mě ještě někdy napadlo vzít si s sebou na nějaký závod kameru, tak? Tak raději nic, protože mi to stejně nedá. A nedá mi to proto, že i letošnímu MAD RACE dělám maskota. Nebo vlastně pantera. (S jarní únavou na mě leze jakási skleróza nebo co.)

Je tam všechno! Slunce, voda, ženské, pivo (nealkoholické) i ovoce, které potkáte cestou… Je to Matracový morzakor v pojetí #ttýmu, který „byl všude dvakrát, od všeho vlastní klíče a moře je mu po kolena“. Připomeňme si celé to závodní pozadí – a jaké to bylo, panečku, „pozadí“.

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

středa, 7. červen 2017, přečteno 3191×

Připadám si jako licoměrník nebo minimálně jako nepříliš povedená reinkarnace barona Prášila. Já fakt cvičím! A to dokonce tak, že mé výlety mimo komfortní zónu jsou v podstatě na pořadu každého dne. Ale vždy před nějakým závodem se něco tak vyvrbí – slušně řečeno. (Bylo by to dokonale promyšlené, dělal-li bych to schválně, že?) Ten dosud neznámý cynický bastard s mou vúdú panenkou se musí docela dobře bavit! I když… Chápu ho. Dělal bych nepochybně totéž, kdybych nějakou tu figurku vytipovaných jedinců měl.

Co to bylo tentokráte?

Druhé postřelení čarodějnicí! To už přeci víme. Co však ještě nevíme, je, že mělo dvě dějství. Od onoho ukázkového ploténkového „šlehu“ zbývaly do medové matrace dva týdny, abych se té parodie na hexenšus zbavil, takže jsem se pilně činil. Mám slušnou databázi uvolňovacích cviků od širokého spektra přispěvatelů – mým neurologem a rehabilitační sestrou počínaje, Leošem konče. Nebude proto překvapením, že jsem byl z toho za týden venku. Téměř. Takže? Takže nic nebránilo k uskutečnění dlouhodobě plánovaného „extrémního“ ultra tréninku v podobě 9hodinové potulky Beskydami o délce čtyř desítek kilometrů a převýšení hravě přeskakující čtvrtinu Everestu.

Nebudu to nastavovat jako pohankovou kaši, se zády jsem se mohl další týden činit znovu. Ale co, když člověk ráno vstává a nic ho nebolí, je? Mrtvý! Co taky jiného.

Na start MAD RACE 2017 jsem se dostavil přepásán bederním stahovacím pásem, se šklebem a mírným otazníkem v obličeji, jelikož jsem urputně dumal nad tím, kde asi tak v polovině závodu seženu invalidní vozík a ochotné, silné a tupé hovado, které mě na něm dotlačí do cíle.

středa, 26. červenec 2017, přečteno 2663×

Asi je to cosi z počátků, kdy jsme ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se virtuálními nůžkami OpenShotu postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními, pamatujeme?

Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu, případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání, beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to přijít muselo! Z letošní medové matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže se jím „pochlubím“.

Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak jako tomu vlastně bylo letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.

Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND team je beztak pohlednější než to mé letošní medově matracové panoptikum!

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

neděle, 19. listopad 2017, přečteno 2791×

…a to kolo hubeného štěstí, kterým jsem začal otáčet před několika týdny, už nejde zastavit. No fakt! Mnohé domácí večery v týdnu trávím v objetí kardia na rotopedu v ložnici, abych ji po hodině neúspěšného cyklistického „přesunu“ přeměnil na babskou šatnu po tělocviku s pytlem vojenských zadků v koutě, ale to vždy vyvětrám, než se přiblíží manželka a pokusí se mě zabít… K tomu všemu dvě odpoledne v týdnu, coby terapeut-amatér, vyvádím v Chrámu činek a tyčinek své tělo z všeobecné amnézie, a mám úspěchy. Už si totiž vzpomnělo, že umělo trošku běhat. Původní tři čtvrtiny hodiny na sedm kilometrů jsem už „stáhl“ na čas pod 38 minut. Teď pracuji na oživení vzpomínky, že mělo i sílu. Malou trošičku síly. (Krátkodobá obligátní předzávodní nemoc je za mnou, takže opět hrr na to.) Pardubická konina je totiž za rohem a bude těžká…

Zbytky svého času trávím v práci a s rodinou. Tedy pokud zrovna zadumaně necivím do kalendáře pro příští rok. Proč tam? Protože se ve víru aktuálního dění probudil můj vnitřní vůl (spíše raději „exhumoval“) a je (dočasně?) plný elánu, odhodlání a chutě do dalšího závodního trdlování. Takže pilně rozvažuji, plánuji, registruji, abych si to pak později, nejlépe v den závodu mohl vyčítat, víme? Drtivá většina OCR spektáklů v republice a přilehlém okolí již zná podstatnou část svých 2018 termínů, ti ostatní slibují, že se „vše brzy dozvíme“. Dobrá, brzy tedy uvidím, řekla si má naivní niterní myšlenková husa a dále snila o svém klasu, zatímco můj osobní medový panter, rozhodnutý nečekat a konat, šrotoval palicí na plné obrátky… Medová matrace a její 4. ročník – ten závod, který mě při mé druhé účasti přesvědčil, že zraje do krásy? Tak jej hodnotilo mé nadšené já. Naproti tomu mé skeptické nyní našeptává – má to ještě smysl? Nebudu s tím vším už jen parodií matky moudrosti, která se neustále opakuje?

(Velká vážná chvíle hlubokého přemýšlení, v níž pád špendlíku zní asi jako výstřel z největšího z moždířů.)

Má a nebudu!

neděle, 18. březen 2018, přečteno 4182×

Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím, kdo to byl.

No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme na to…

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Přiznám se, že se na letošní medovou matraci začínám opravdu těšit. A bodejť by ne, když v ní mám i pár „svých“ želízek v ohni…

čtvrtek, 19. duben 2018, přečteno 3678×

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

neděle, 17. červen 2018, přečteno 2508×

No jo, život není peříčko. Jeden se sotva „vzpamatuje“ z 70kilometrového horského zívání a po týdnu už stojí na startu letošní medové matrace. Navíc ta ranní lehce unavená vidina, že tu dnes nestojím poprvé… Byl to vskutku velký příslib pořádné porce zábavy. Samozřejmě pouze v případě, jste-li zvrácený masochista se sadistickými sklony k sobě samému. Kam se hrabe sobotní zevlování u televize s hlavním odpoledním programem túry po nejbližších obchodních centrech? Kdybych byl býval byl slušný člověk, taky bych tímto způsobem soboty trávil, ale takto jsem holt „musel“ na matraci, to dá rozum.

Jaká tedy letošní MAD RACE byla? V podstatě jako každý rok – udržela si svůj vysoký standard, žádné velké změny. I když? Snad jen ta trať byla konečně ve svém směru otočená. Takže se stalo, že jsem si první angličáky odskákal už nedlouho po začátku u vodorovné traverz stěny. Vlastně ne, neodskákal, oddřepoval. Angličany totiž v Ostravě nechceme, jasné? Má předzávodní lobby za zrušení tohoto směšného poskakování a jeho nahrazení něčím smysluplnějším, více destrukčním, kterou jsem freneticky nadhazoval na každé schůzce s otcem představeným, přinesla své ovoce. Angličáky se vypařily po anglicku. A tak jsme jako náhradní plnění mohli dělat dřepy s pytlem písku za hřbetem, zkoušet kliky, lézt jako krab… Ale občas i ty angličáky. Stavitelům tratě se „odsun“ podařil jen částečně… Nu, třeba příště?

Jak to bylo dál? Shrnu to v jedné větě, letošní závod byl zase o fous více prošpikovaný silovými věcmi než v minulých ročnících. Umístit za sebou bradla a následné ručkování je jako ze scénáře josefovských zmrzlých „gladiátorů“ a mně se to moc líbilo. Když jsem po nějakých třech hodinách a kousku poponášel před cílem do sjezdovky Vaňkova kopce 30kilový pytel s pískem, nevěděl jsem, zda se mi chce do dalšího startu, který mě čekal za půl hodiny. Ale jo, chtělo se mi! Ale teď se mi aktuálně chtělo zardousit toho pitomce, co tento vskutku „spartský“ šprým těsně před finiš vymyslel. Kdybych tak věděl, kdo před časem, někdy v loňském říjnu napsal tento e-mail…