Štítek „Imperátor“

Mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo.


Jak to vše začalo

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je to hrozné!

Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si zvykne i na oprátku, ale co je moc …

Jídelníček

Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních „selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci, mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco vymyslíme.“ …

Střepy odkazujících skutečností

Střepy chrámové

Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)

Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …

Postřelen čarodějnicí

Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak podobně. Leošova mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“ kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní, protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v „manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše v normálu.

Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký, taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?

Dovolená s Imperátorem

Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho února, co jsem začal dělat ty hrozivé věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek (Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním „objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět), prostě učiněný idol všech surikat. A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně „poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/im­perátorky. (S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě jednou manželka před hotovou věc.

Naprázdno jsem polkl a došlo mi, že je zle…

Dovolená s Imperátorem II, kterou si zasloužíte

„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“

„Takže se to vlastně povedlo…“

„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený, kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ A představil jsem si záplavy ouza, které mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní resortů, jsme jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.

Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry, plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy, letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu do letadla a celkově se i začal těšit.

Intermezzo: Postřelen čarodějnicí II

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.

Vale Chrámu činek a tyčinek

„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání

Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té Škorpilovy (A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.

Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…

Chrám činek a tyčinek – zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci, kde už mimochodem zase nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu, hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů. Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku, že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“ v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt nevinně.)

Srovnejme…

Beskydský ocas v Jeseníkách aneb Horská výzva Jeseníky 2020 LONG

Letošní plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např. barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a „Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní) turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ – doma zásadně nepřekážím.

Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…

Tisícovky / #ttisícovky aneb 38 beskydských vrcholů

Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník, kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si řešil jinak. Tu a tam s Nepříliš schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.

Když pak mé dění přineslo „muří nohu ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24, v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po vášnivé páteční noci s Andersenem potřebovala vyspat.

Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky, v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale. Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“ v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.

„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“

Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát. Vlastně furt.

Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala hrst odznáčků s vrcholy Beskydské sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky se mohla zrodit.

Drobotina / #drobottina aneb Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 1. část

„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova „vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému – smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat, když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli, když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.

Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina, která přímo vychází z Tisícovek, jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.

O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?

Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak značky. Až sem jsou pravidla stejná.

Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd 800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa, pak šikovný nástroj overpass turbo nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to vlastně i rádi.

Drobotina / #drobottina aneb Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 2. část

Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na Mapách přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“, možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci „zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými 83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.

„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“

Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly další hry, a to navazující #ttisícovky a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky. Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!

Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n. m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá skupinka má „cosi“ společného…

Pravá česká rasputica aneb poctivých 102 km na Špacíru Leoše Janáčka

Ouvertura

„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“

S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.

Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale „otompotom“.)

Ze začátku pianissimo

Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…

Tisícovky / #ttisícovky a jejich „datadisk“ aneb 8 dalších beskydských „vrcholů“

Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši hru na lov beskydských tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky, v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již „beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“ a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz. Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď, když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“ oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti, nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…

Jaká jsou tentokrát pravidla?

Absolutně jedna ku jedné s původními. Cílem je opět…

Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek