Mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a
posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než
Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a
zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu
absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj,
hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat
lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná
blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději
zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je
to hrozné!
Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově
zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn
manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár
měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde
beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu
až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus
chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si
zvykne i na oprátku, ale co je moc …
Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný
žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze
myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam
rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam
prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním
setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí
profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních
„selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně
rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň
oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a
tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci,
mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco
vymyslíme.“ …
Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“
už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co
se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž
byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl
téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám
nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám,
že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“
zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí
sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)
Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“
vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že
mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už
nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má
člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl
při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi
pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …
Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu
Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak
podobně. Leošova
mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně
začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“
kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní,
protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v
„manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy
kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec
roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném
alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše
v normálu.
Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten
víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to
byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý
Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a
zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký,
taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat
jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?
Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho
února, co jsem začal dělat ty hrozivé
věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek
(Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu
silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním
„objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět),
prostě učiněný idol všech surikat.
A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám
tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby
toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů
protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více
vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj
nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně
„poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/imperátorky.
(S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně
tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do
Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.
„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme
chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“
postavila mě jednou manželka před hotovou věc.
„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času
na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“
„Takže se to vlastně povedlo…“
…
„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno
odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy
neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná
o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený,
kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka
u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět
polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že
až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze
poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové
výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ A představil jsem si záplavy ouza, které
mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se
v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní resortů, jsme
jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích
zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.
Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry,
plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy,
letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a
v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl
tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu
do letadla a celkově se i začal těšit.
Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera
ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs.
Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je
jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím
na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi
však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná
lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem
k monitoru.
„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po
vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do
příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi
milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž
takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si
vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém,
nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem
se obul do fartleku
silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho
domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody
(116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává.
Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka
nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud
nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“
během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně
úspěšně živit.
„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém
celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako
tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání
Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak
tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře
prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému
čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té
Škorpilovy
(A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou
plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.
Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…
Chrám činek a tyčinek –
zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke
svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci,
kde už mimochodem zase
nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech
věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně
nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu,
hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů.
Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se
doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku,
že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“
v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě
nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt
nevinně.)
Letošní
plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou
nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např.
barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé
přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil
masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik
trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a
„Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času
strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal
Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně
přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii
svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem
běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl
bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační
Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní)
turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku
i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské
tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské
prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou
kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ –
doma zásadně nepřekážím.
Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě
proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…
Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou
rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy
z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele
hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník,
kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti
pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku
v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a
pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale
stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná
idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si
řešil jinak.
Tu a tam s Nepříliš
schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.
Když pak mé dění přineslo „muří nohu
ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24,
v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten
vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako
poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj
majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to
tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po
vášnivé páteční noci
s Andersenem potřebovala vyspat.
Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky,
v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu
asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť
k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když
jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna
přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí
takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul
na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale.
Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“
v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval
obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále
markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát.
Vlastně furt.
Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala
hrst odznáčků s vrcholy Beskydské
sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je
oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud
nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře
druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu
odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a
Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky
prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci
nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky
se mohla zrodit.
„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od
Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova
„vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se
po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle
děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému –
smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu
s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let
a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový
ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat,
když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a
předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli,
když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až
k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za
pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém
úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy
zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na
streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.
Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně
teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina,
která přímo vychází z Tisícovek,
jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského
vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.
O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?
Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž
vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé
hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak
značky. Až sem jsou pravidla stejná.
Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd
800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze
nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa,
pak šikovný nástroj overpass turbo
nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké
lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad
klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od
zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude
vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to
vlastně i rádi.
Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme
beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné
roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých
obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že
postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom
si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále
složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení
vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na
Mapách
přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám
své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl
korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“,
možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle
bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého
malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci
„zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a
slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu
zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými
83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné
vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak
trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní
přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž
byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se
za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí
nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně
vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.
„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“
Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé
domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly
další hry, a to navazující #ttisícovky
a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky.
Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso
v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!
Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n.
m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá
skupinka má „cosi“ společného…
„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce
spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu
Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se
musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý
osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl
proklínat.“
S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu
registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která
tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše
Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko
říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který
vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo
nevěděl dost.
Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že: „Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za
24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé
vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím
pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní
v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen
správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou
jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná
mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale
„otompotom“.)
Ze začátku pianissimo
Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…
Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši
hru na lov beskydských
tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky,
v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již
„beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo
záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se
přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku
v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“
a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz.
Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta
navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu
najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že
CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní
beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď,
když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek
schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“
oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti,
nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…
Jaká jsou tentokrát pravidla?
Absolutně jedna ku jedné s původními.
Cílem je opět…
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Zdá se, že je u nás doma čtrnáctka pro SIM karty prokletá. Dnes jsem
s letitou simkou „rozvedl“ manželku – nový telefon, nebylo zbytí…
twitter.com/KultTurista/st…