Hlava, …, ramena, kolena, palce aneb Beskydská sedmička 2019 a její protivníci
, přečteno 10021×
Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám
se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady.
V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa
střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud
relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují
s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta
nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti
nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu
B7. Jiné důvody pro to ani
nemohou být… Kecám!
Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po
kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným.
Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se
rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to
samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před
startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To
máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin
»zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“
Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně.
V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými
povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně.
Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení,
bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl
vždycky labužník a sebevrah, takže jsem
neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a
mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky
zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.
V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě
jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů,
manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření
s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do
běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun
do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem
podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do
písmene.
Startovní ceremoniál na třineckém stadionu byl pojatý velkoryse, aby
taky ne, když šlo o jubilejní 10. ročník. Nechybělo předvedení
odvážlivců, co se na start B7 postavili už 8×, 9×, ale i 10× – nevím
proč, ale mně chyběl na pódiu domptér. Pak zazněla státní hymna a byl tu
start jednotlivců ve 22 hodin, kteří měli trasu o 10 km delší a
v rámci rovnováhy světa časový limit o 6 h kratší. Poté se konečně
ve 22.15 dala do pohybu i naše masa dvojic. Měl jsem husí kůži jako
lentilky a celkové nadšení mírně kazilo snad jen nerozumné rozhodnutí
startovat na chvostu závodního pole. Než se totiž druhá polovina třetí
tisícovky lidí „odšpuntuje“ ze stadionu, je rázem necelá půlhodina
v tahu. A na trati jsou časové brány, které jsou ze začátku nastaveny ne
zcela velkoryse, jasné? Náš plán byl „dojít v limitu“, tj. pod časem
29 hodin, nebylo tedy kam spěchat, ale ty brány, ty brány… Ale zpět.
Mému vnitřnímu zločinci a cynikovi se na startu stejně nevíce líbil
moderátor, co notně povzbuzoval sunoucí se dav vřelými slovy na téma
„třetina z vás se do cíle nedostane“. Realita je holt občas
krásně krutá.
Cesta na Javorový –
první checkpoint – byla zážitkem. Okolo trati se neustále nacházela
spousta povzbuzujících. A když si s námi někdo nechtěl zrovna
„plácnout“, bylo to jen proto, že rovnou nabízel slivovici. S těžkým
srdcem jsem odmítal, ale vidina Malého Javorového s děsivě
vyhlížejícím hadem čelových svítilen plazícím se do sjezdovky byla
prostě silnější. Není čas ztrácet čas. Mírně přepálený začátek,
kdy jsem se na vrcholu klepal jako drahý pes, rozehnala energetická tableta,
ale hodina rezervy za to stála. Hurá dolů do Řeky.
Po krátkém občerstvení, při němž parťák prohlásil, že větší
svinstvo než Javorový po sjezdovce nás už nečeká, jsme vyrazili dále. No,
nečeká… Aspoň jsem měl komu při výstupu do sedla pod Velkým Lipovým
nadávat. Hele, nesliboval jsi tam dole náhodou něco? Odpovědí byly jen
vyčerpané štěněcí oči. To ale nebylo to nejhorší na tomto výstupu.
Tím nejhorším byl souběh dvou pěšinek v jednu, což logicky generovalo
jev tak notoricky známý z dálnice – zácpu. Pokus o „zipování“ zde
byl platný jako mrtvole hubertus. Na další kontrolní stanici jsme pak mohl
shledat, že hodinová rezerva byla úspěšně proměněna v půlhodinu. No,
dokud čipovací stanice bliká zeleně… Bliká zeleně.
Svěží sestup do Morávky časový deficit naštěstí „opravil“ a my
se tak mohli zakousnout do pořádného občerstvení. Aby taky ne, když se
před námi tyčil Travný!
Kopec, s nímž nemám dobrý vztah. Tedy neměl jsem dobrý vztah. Mohu
říci, že jsem si tentokrát výstup opravdu užil, ale beztak to je stockholmský
syndrom.
Bylo brzy nad ránem, kdy se probudil můj vnitřní démon, a tak nás
Krásná přivítala už nedlouho po svítání. Další štací byla Lysá
hora hezky po žluté. Dobře se šlo. Dokud nad hlavami byly koruny
stromů, nebylo co řešit. A pak člověk najednou vystoupí pod sjezdovku,
kde není ani stromeček a pozná, jak se asi cítí mravenec, kterého někdo
za plného slunečního žáru probouzejícího se tropického dne týrá lupou.
Obligátního drahého psa, v něhož jsem se zase proměnil na vrcholu,
opravila kofola a ovocný birell.
Zase dolů – po kolikáté už? Přiznám se, že cestu z Lysé hory do
Ostravice navrhovala přinejmenším slepice – ta taky umí bloudit
v koutě. Vedla druhou nejdelší a nejblbější možností, jaká byla
k dispozici. Ne, liščí
stezka pro rodinnou turistiku fakt není má oblíbená! V kostce?
Zahrádkáři Kersku, tedy blastně Bé-sedmičkáři Ostravici.
V občerstvovací stanici jsme strávili notně času, parťák spustil
samoopravný režim a rozvalil se jak široký, tak dlouhý na beton. Na mé
povzbuzování ku dalšímu putování se naopak z podpalubí začaly ozývat
nepříjemné odborářské řeči.
„To nemůžeme stihnout, jsme 14 hodin na trati a teprve v polovině.
Matematika.“
„Nekecat, makat! Podívej se, jak se na nás směje… Smrk!“
Ostravice celkově patří k místům, kde to vzdává největší procento
těch, co se před mnoha hodinami odhodlaně postavili na start tohoto horského
spektáklu. My jsme mezi ně nepatřili. Zase dál…
Smrk,
mou nejoblíbenější beskydskou horu, mi nikdo nezprotiví. A že se tvůrci
tratě snažili – namísto krásné serpentiny po červené – hang!
Prostě přímo do svahu, kolmo k serpentině. Parťák, obvykle Mirek Dušín,
tj. jen o něco málo méně vulgárnější než já, to nevydržel a
aktuální náklon glosoval s nadšením:
„Pi*o, to jako vylezeme kde? Na asteroidu?!“
Líbilo se nám to. Bylo to podlé a zlé. A zase vrchol, odpípnutí,
snědení jablek, která jsme ukořistili v Ostravici a zase hezky vzhůru
dolů. Do Čeladné.
Opět „čerpací stanice“, opět samoopravný režim a opět čas
strávený v „depu“ o kousek delší, než mi bylo milé. Dlužno
podotknout, že tentokráte v tom byl parťák nevinen, své řekla bouřka a
s ní související liják. Ale co, raději budu šmatlat pod sprchou než si
nanečisto zkoušet kremační pec. Příští stanice? Čertův
mlýn!
Už jsem se ani nepodivoval, proč trasa vede, kudy vede, bylo mi po
zkušenostech jasné, že se budeme sunout tou nejtěžší možností
z nabízených. Koneckonců a právě proto jsme cestou potkali tajnou
kontrolní stanici, protože tato „varianta“ trasy totiž šla obejít.
Obsluha této stanice samozřejmě každému nezapomněla sdělit, že na
Pustevnách v této chvíli vládne apokalypsa – bouře a kroupy tančí
kvapík. Tohle byla pro 90 % odhodlaných, kteří v obdobném limitu jako my
došli až sem, pomyslná poslední kapka. Tolik návratů zpět do Čeladné a
konečných! A my? My to šli dojít. No ne, že za každou cenu, ale člověk
nemusí být absolvent vysoké Zákopčaníkovy školy života se sluncem
v duši, aby si spočítal, že na Pustevny se dostane za dobrou hodinu a půl.
A kdyby tam náhodou ta bouřka ještě byla, tak tu fakt chci vidět! Levá,
pravá, Čertův mlýn jsme protnuli krátce po setmění. Dolů z něj na Pustevny přes Tanečnici
jsme doslova krasobruslili v bahně. Jediné to památce po bouřce, která se
překvapivě rozhodla na nás nepočkat. Holt nejsme zajímaví. A ze mě je
meteorolog jak víno! Hned zítra si zašlu přihlášku do Počasí.
Další „čerpací stanice“, další samoopravný režim, o kousek
objemnější strávený čas , než mi bylo milé.
„Můžeš se zvednout a zkusit aspoň ještě chvíli předstírat, že chceš
ten časový limit stihnout?“ Láskyplně jsem motivoval parťáka – asi
jako španělský inkvizitor bažící po té jediné a správné odpovědi.
V podobně přátelském hovoru jsme se po hřebeni dostali na Radhošť a z něj přes mou
oblíbenou Černou horu na Pinduli. Tam jsem po odpípnutí omrkl hodinky a
seznal, že je zle. Odsud trasu do cíle znám doslova notoricky a stejně tak
vím, co se mnou dokáže udělat.
„Jdu napřed, doženeš mě, ani nevíš jak,“ upozornil jsem parťáka,
který se zrovna nacházel uprostřed samoopravovacího cyklu – požíral
vše, co bylo k dispozici.
„Fandíme ti, my už nemáme sílu,“ houkli na mě z parkoviště od auta
další závod vzdávající jedinci.
„Já už ji také nemám, ale snažím se předstírat, že tam ještě
nějaké zbytky jsou.“ A spolkla mě tma.
Jestli každého závodníka na B7 potká fakt krize s velkým K, já si ji
vybral právě před Malým Javorníkem – rozcestí. A že byla! Viděl jsem
světélka, motal se jako MaďarPražák
v kukuřici a celkově se cítil na to, že se každou chvíli musím zvrátit
kamsi do škarpy a tam se poníženě začít rozkládat – no jo, když už
krásných čtyřicet hodin nespíte a v nohách máte osmdesát kilometrů, to
se pak dějí věci. Kam se hrabou halucinogenní zeliny! Navíc mě poté, co
jsem omrkl hodinky a zhodnotil, že časovou bránu na Velkém Javorníku
v aktuální situaci prostě nestihnu, začal neskutečně prudit můj
„vnitřní“ hlas. Ten, který to tu – na rozdíl ode mě – neznal.
„Je to jen kilometr a půl.“
„Vidíš tam to světlo před námi? Tam se musíme dohrabat! Navíc mi je zle
jako starému psovi a brána se zavírá za méně než půl hodiny.“
„Něco si dej, šlapeme!“
Konečně konstruktivní nápad. Vytáhl jsem ze zásob jeden z posledních
energetických gelů a poslal ten hlas – tedy vlastně parťáka – do
háje, aby tam na mě vyčkával než (a pokud) se zmátořím. Jak málo
stačilo, aby se naše role obrátily.
Když už nestihneme limit závodu, o poslední časovou bránu se alespoň
pokusím, zahájil jsem nemilosrdnou ofenzivu své hlavě. Levá, au, pravá,
sprostá nadávka, levá, pravá, au podruhé! Kontrola hodinek, pohled na
temný horizont, odhad zbylé vzdálenosti, jak se asi cítím? Blbě, jak
jinak. Zase ty hodinky, horizont, hodinky, kameny, klapot trekových holí,
pozvolný nájezd energie, levá, pravá, hodinky, horizont, hodinky, levá,
pravá… Když se z lesa vyloupla oranžová světélka kontrolní stanice na
Velkém Javorníku, byl jsem v tempu, kterému se za mnou vlající parťák
nestačil divit. Dvojí pípnutí zaznělo do noci pět minut před zavřením
brány* a byl to neskutečný pocit, který nemohlo zkazit
uvědomění, že do cíle se nemáme šanci v aktuálním fyzickém stavu
dostat v limitu.
Kdo nikdy nesestupoval z Velkého Javorníku ve stavu totálního fyzického
zdecimování pohybového aparátu, nikdy nesestupoval… Dost! Plán byl
dojít, co na tom, že po limitu? Mé hodinky ukazovaly čas po druhé hodině
ranní. Pomalu jsme se začali bolestivě sunout dolů a cestou tu a tam
zaslechli hovor okolojdoucích. Když tu najednou člověk zbystří…
„Hele, chlapi, jak jste přišli na to, že je jedna třináct?“ houkl
jsem na dvojici kousek před námi.
„Ehm, podle hodinek?“ Dostal jsem opatrnou odpověď, přičemž mezi slovy
šlo vycítit, že mě má odpovídající za blouznícího retarda.
Tak moment! Tady něco nesedí. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych jim
všem ukázal, kdo tu má pravdu a… Bylo… Jedna třináct! Tím různým
vybíjením a nabíjením z power banky se mé sportovní hodinky asi při
navigování začaly nudit a řekly si, že mi to trochu opepří a jaly se
ukazovat čas z budoucnosti aneb jak bude za tři čtvrtě hodiny… (A já se
tak ženu k předposlední měřicí stanici.) Jsou sprosté a zákeřné –
mám je teď ještě o kousek raději!
Adrenalinová vlna, jež v nás zjištěním vady uvažovaného
časoprostoru najela, spolehlivě zaplašila bolesti otlaků, i ta hlava
přestala protestovat, stejně i ramena z věčného opírání se o hole
ztichla. Když jsme pak po 28 hodinách a 6 minutách po startu v Třinci
s parťákem prošli červeným kobercem do cíle ve Frenštátě pod
Radhoštěm, cítili jsme se jako králové. Králové, kteří úspěšně
pokořili 10. ročník Beskydské sedmičky! Dost možná jsme se tak trochu
cítili i jako kreténi, to je taky od „K“, ale tyto úvahy patří už do
jiného příběhu.
„Připrav si americký úsměv, vidím koberec, je to tady!“
„Víš co? Mně bude stačit ostravský škleb.“
(Nic nemohlo být pro finiš stylovějšího než burácející Slayerovský
„Angel of Death“
z baru, okolo kterého jsme v té chvíli zrovna procházeli.)
Dobré to bylo! Už to nechci! (Kde já jsem to už
jen…)
Dodatek
Svou krizi středního věku jsem tedy důstojně nakousl, teď už jen to
červené auto… A manželka? Ta nemusí mít obavy. Už teď vím, co ode mě
dostane k narozeninám. Bude to naše společná vstupenka na příští
beskydskou Horskou výzvu! Bude stačit úroveň HALF, nechci ji zabít. No jo,
život se mnou holt není peříčko, víme?
Dodatek k dodatku
Co bylo na letošní B7 nejnáročnější? Jednoznačně zvednout se
z lavičky, na níž jsme po projití cílem odpadli, a přesun 100 metrů
k čekajícímu vozu.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Pěkně děkuji za nominaci do #travelphotochallenge,
@Kosto63249904! 🤨 Nechť je
ti to vráceno na dětech. 🙃 Po dobu 5 dnů mám sdílet fotku z cest a
nominovat dalšího. Coby „zastavovač řetězů“ – chce někdo navázat
dobrovolně? A nehlaste se všichni. 😈 1/5, rok 2003 a Kutná Hora.
🖤
Po včerejší pětadvacítce potřeboval mladý trochu protáhnout nohy.
Svěží dvanáctka po NS Šilheřovice bodovala. 😈 Hlavně ten
„vzdělávací historický přesah“. 🪖 #dětijsouradost