Červen 2015

Snění nad „krámy do chalupy“

čtvrtek, 18. červen 2015, přečteno 8367×

Brzy osiřím! Už je to totiž téměř pět neskutečných měsíců, co pravidelně docházím dvakrát týdně do Chrámu, kde se víceméně dobrovolně nechávám týrat Leošem. Jako by to bylo včera, když jsem poprvé kroutil očima nad těmi hrozivými věcmi, kterých jsem se stal součástí. Dnes jsem už ostřílený matador a dech už mi nevyrazí ani chlap ve šponovkách, ani kross-fitter polepený leukoplastí, jen lehce pozvednu obočí a dělám, jako bych tam nebyl. Často si při svých neohrabaných pohybových aktivitách představuji, že jsem na nějakém jiném, hezčím místě – třeba na skládce – a dělám nějaké jiné, hezčí věci – třeba vybírám bezdomovcům vešky, kde každou zálibně skousnu mezi předními zuby. Ale to jsem se zasnil. Vlastně od té doby, co jsem se od Leoše dozvěděl, že brzy osiřím, tak se mi různá zasnění stávají docela často. (Chvíle mezi tím vyplňuji brečením do polštáře, ale to se možná někdy poddá.) Musím se totiž přiznat k jedné věci, za celou tu dlouhou dobu jsem začal mít toho svého trenérského sadistu rád. Vyvinul se mezi námi naprosto učebnicový příklad stockholmského syndromu, takže už je určitě každému navýsost jasné, jak se teď asi cítím.
„Co bude dál?“
„Bude mě to ještě bavit?“
„Kde teď má člověk brát nějakou tu jistotu?“

Všechno mi teď Leoše připomíná. Hlavně ty věci, které jsem za dobu spolupráce nasyslil. Vzpomeňme jen ty nejdůležitější…

Mé fitness boty – černé. Jako by to bylo včera, co jsem je jako jediné objevil v regálu mezi těmi ostatními, které nejspíše navrhovalo stádo chameleonů na tripu. Nikdy jsem se nesmířil s tím, že by mé obutí mělo vypadat jako kříženec kanárka a účastníka „pochodu hrdosti“. Jakou já měl z nich vteřinu radosti, než se mi v lebce rozsvítila červená kontrolka upozornění na realitu situace, proč si je kupuji…

Mé dvoje černé tepláky a trička – bílé a šedé. S jakou láskou si jedny a jedno každý večer před „dnem Chrámu“ chystám, (manželkou) pečlivě vyžehlené skládám. A to jen proto, abych je druhý den proměnil v hrozivý toxický odpad, kterého by se slušný člověk nedotýkal jinak než klackem namočeným v chlóru. Chudák pračka, už je určitě celá opotřebovaná od boje s „civilizacemi“, které mé potní žlázy produkují…

Mé dva ručníky, malý tmavý a velký světlý. Ten malý, v barvě vlastních myšlenek, je na cvičení, ten Ho zná, s ním na Něj mohu vzpomínat o chvílích osamění, které jsou už tak blízko. (Co na tom, že si hodlám povídat s ručníkem – tak jsem se pomátl! No.) Naproti tomu ten bílý, který používám po osprchování, pokud jsem zrovna nebyl přinucen okolnostmi hrát prase, ten Ho ještě nikdy neviděl. A upřímně? To by tak ještě scházelo!

Má láhev na pití, kterou jsem dostal spolu se sportovní taškou od švagrové a jejího „pantera“. (Zatraceně, proč mi teď všichni z rodiny na různá „výročí“ dávají věci, které nějak souvisí se cvičením? To pozbyli zbytky fantasmagorie? Nebo právě toto fantasmagorie je?)
Ta láhev už zažila nejeden večerní rituál, kdy do ní mačkám šťávu z nastrouhaného zázvoru, zalévám vodou a nad každou slzičkou přidaného ume-octa šestkrát odříkávám, stojící na levé noze, obrácen čelem k jihu, mantru, která začíná…
„Svaly a šlachy mně vlastní,
již pražádné bolesti nebudete cítit!
A ty, skřete Chrámu, Leoši, žasni,
že oči tvé již nemohou ďábelsky svítit:
Povely tvé již nepadají na úrodnou půdu
a náporu želez se už jen vysměji,
teď nemáš před sebou tu slabou zrůdu,
byť šklebíš se sebevíc přísněji!“
(Poslední sloku neprozradím, ta je totiž nejdůležitější.)

Mé žabky do sprchy, které vědí, jaké je to dělat prostředníka mezi zemí a mými znavenými chodidly, které by se i přes kóma z prostných velice nerady staly „rekreačním houbařem“, protože zaručeně nejsem jediný, jehož tělo produkuje hrozivé věci, protože – a to si přiznejme tu krutou realitu v celé své nahotě – takových „Leošů“ je v Chrámu více! Někde tam určitě budou mít hnízdo.

Můj hrudní pás s tepovkami z doby, kdy jsem na doporučení „zkoumal“ své srdéčko a nemohl se ubránit dojmu, že mi toto vše On naordinoval právě a jen proto, aby mohl často říkat svou oblíbenou větu:
„Jenom 120? To budeme muset přidat…“
A to s tak smutným přednesem, že na to dle mého skromného odhadu musela padnout nejméně desítka hodin, kdy si tuto větu musel cvičit před zrcadlem, protože pak by se totiž i kámen ustrnul, tím teprv já, načež makám div duši nevypustím.

Zapomenutá lahvička „nakopávače“ z týdne na drogách, kterou jsem od Něj dostal coby vzorek, než si koupím vlastní várku. Ta zůstane z piety netknuta. Přeci jen prošla Jeho rukama a její vypití by bylo čiré barbarství, když On už tady pro mě nebude…

Stahovací pás proti postřelení čarodějnicí, který jsem si pořídil vlastní poté, co jsem Mu ten jeho vrátil. Vezmu si jej vždy, až zase budu někde s Imperátorem na břiše courat, přičemž budu vzpomínat na staré zlaté časy… (Moment, vážně jsem napsal „zlaté časy“?!!)

To vše mi nyní Leoše připomíná. Co tedy bude dál?

Co by, budu sirotkem rád!

Kecám…

Dnes probrečím polštáře alespoň dva.