Srpen 2018

Horská zívačka? Krutá realita!

čtvrtek, 30. srpen 2018, přečteno 4003×

I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?

Parťáka osiřelé parťačce jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba, štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start! Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem, kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje tu hru ještě někdo?)

Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé „almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“ mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí. Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.

„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle, kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí dodnes.“

Kecám!

Onen slibný „status quo“ měl vskutku jepičí trvání. Do cca 15. kilometru tratě. Nevím přesně, co se s parťákem stalo, ale tak nějak tuším, že si prošel něčím, jako když člověku někdo zaklepe na škebli a na otázku „Kdo tam?“ se ozve odpověď „Mdloby!“. Že je to však chlap statečná, záludně jim neotevřel – to byla ta lepší zpráva. Tou horší bylo, že jsem z něj do konce závodu od oné chvíle už nevyždímal ani jeden běžecký krok.

„Běžíme?“
„Ne.“
„Běžíme?“
„Ne.“
A tak pořád dokola… („Oslíku, tak se snaž nějak zabavit!“)

Nu což, turistika vycházkovým tempem je přece taky dobrá věc. A tak jsem se zakecával s kolemjdoucími, tu a tam něco natočil (měl jsem s sebou kameru, takže časem nepochybně uplácám nějaké melancholické přírodně-vyhlídkové video). Na zhruba 17. hodině od startu a cca 50. kilometru jsem se začal urputně těšit na to, že budeme ve své kategorii zcela jistě poslední. Vyhrát umí kde kdo, kdo trochu trénuje, ale být poslední s grácií?

„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle, kde…“

Stále kecám! Co by to bylo za závod bez pověstného zlatého hřebu?

„Vytáhni si telefon, od této chvíle naviguješ ty, mé hodinky jsou se šťávou cugrunt.“
„Dobře.“
Scházíme Javorník, takové to finále před cílem.
„Hele, jsi si jistý, že jdeme dobře? Nazpátek se fakt má jít tudy?“
„Jasně, navíc tu jsou všude značky tratě, nevidíš?“
Mého „vůdce“ už bolí celý člověk, kolena selhávají, co krok, to bolest, ale stále to nevzdává. (To by taky v této chvíli byla už pitomost.) Vstupujeme kamsi do křoví.
„A dost, dej sem ten telefon!“ Vzdávají to naopak mé nervy.
Chvíle hledání následovaná zadržovaným výbuchem smíchu.
„Hele, budeš rád, když ti řeknu, že jsi nás zavedl na úplně jinou stranu? Ty značky jsou totiž od zcela jiné tratě – SHORT
„To si děláš…“ ten pohled a ten hlas! Škoda, že se toho George A. Romero nedožil. To by byl materiál!

Studuji mapu. „Máme dvě možnosti, buď se vrátíme zpátky nahoru, ale to mi tady asi umřeš (což nejde, protože připravovaný epitaf jsem už zapomněl), nebo to vezmeme tudy po asfaltce. Je to sice o kilometr až dva dále, ale s menším stoupáním.“ Odpovědí mi bylo ticho a vyčerpané štěněcí oči.

O hodinu později a do třetice všeho dobrého Velký Javorník. Mám ten kopec rád.

„A tak, milé děti, tito dva závodníci po necelých 19 hodinách šťastně dorazili do cíle, kde suverénně obsadili poslední příčku. A zazvonil zvonec…“

Stále kecám! Tato pohádka nemá šťastný konec.

Nebyli jsme totiž poslední…

Dodatek

Ta druhá dvojice, která s námi startovala, byla v té době samozřejmě už dávno v cíli. I parťačka na prodělanou beskydskou Horskou výzvu dlouho vzpomínala. Obzvláště prý ve chvílích v čekárnách u doktora. Z jejího společníka, kterého se mi povedlo nalézt, se totiž vyklubal trénovaný ultra maratonec a ona se nechtěla nechat zahanbit. Ty ženy!

Život je fakt velký srandista, mám jeho cynický smysl pro humor(d) stále moc rád!