Horská zívačka? Krutá realita!
, přečteno 2800×
I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?
Parťáka osiřelé parťačce jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba, štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start! Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem, kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje tu hru ještě někdo?)
Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé „almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“ mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí. Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.
„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle, kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí dodnes.“
Kecám!