Červen 2015

Jsem zoufale normální – jateční bilancování III

Byl jsem okraden! Okraden o stránku v kalendáři, protože je tomu nejvíce týden, co byl konec dubna a já s kolegy slavil Valpuržinu noc, kterou jsem elegantně spojil s oslavou svých pětatřicátin. Je to vlastně tradice, protože jsem to takto spojil už třikrát, takže to tradicí prostě být musí. <reklamní_vsuv­ka>Kolegové (a kolegyně, abych neurazil ty emancipovanější) nezklamali a kromě obligátního vinylu jsem z papíru také vybalil „zelenou vílu“ a „Švejkovo pití“ z naprosto dokonalé produkce jednoho rodinného lihovaru z Uherskohradiš­ťska.</reklam­ní_vsuvka> (S mou nedobrovolně omezenou spotřebou špiritusu, kdy to tělo „vidí“ jinak a dokáže se totálně „zrýt“ po několika panácích/pivech, mi dané lahve vydrží asi hodně dlouho. Leda bych se s někým dělil, což samozřejmě nehodlám – ne nadarmo mám na svém pracovním stole vedle fotky manželky s Imperátorem portrét strejdy Harpagona.) Ale to jsem odbočil. Za ty dary jsem všechny kolegy (a kolegyně) počastoval absolutně nezdravými klobásami se záplavou piva a sám jsem si na grilu výsměšně připravil tofu plátek se zeleninou. No dobrá, jednu klobásku jsem si také dal (samozřejmě též výsměšně) – navzdory užaslým pohledům, protože teď už v práci patřím za měrku zdravé stravy, což opravdu nechápu.

A pak už jen cinkaly lahve…

A pak mě postřelila čarodějnice

A někdy mezi tím někdo ukradl tu stránku v kalendáři!

A pak mě Leoš opět ocejchoval…

Snění nad „krámy do chalupy“

Brzy osiřím! Už je to totiž téměř pět neskutečných měsíců, co pravidelně docházím dvakrát týdně do Chrámu, kde se víceméně dobrovolně nechávám týrat Leošem. Jako by to bylo včera, když jsem poprvé kroutil očima nad těmi hrozivými věcmi, kterých jsem se stal součástí. Dnes jsem už ostřílený matador a dech už mi nevyrazí ani chlap ve šponovkách, ani kross-fitter polepený leukoplastí, jen lehce pozvednu obočí a dělám, jako bych tam nebyl. Často si při svých neohrabaných pohybových aktivitách představuji, že jsem na nějakém jiném, hezčím místě – třeba na skládce – a dělám nějaké jiné, hezčí věci – třeba vybírám bezdomovcům vešky, kde každou zálibně skousnu mezi předními zuby. Ale to jsem se zasnil. Vlastně od té doby, co jsem se od Leoše dozvěděl, že brzy osiřím, tak se mi různá zasnění stávají docela často. (Chvíle mezi tím vyplňuji brečením do polštáře, ale to se možná někdy poddá.) Musím se totiž přiznat k jedné věci, za celou tu dlouhou dobu jsem začal mít toho svého trenérského sadistu rád. Vyvinul se mezi námi naprosto učebnicový příklad stockholmského syndromu, takže už je určitě každému navýsost jasné, jak se teď asi cítím.
„Co bude dál?“
„Bude mě to ještě bavit?“
„Kde teď má člověk brát nějakou tu jistotu?“

Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek