Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2014

Jak to vše začalo

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je to hrozné!

Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si zvykne i na oprátku, ale co je moc …

První seznámení

„Čau, je mi zle jak starému psovi,“ začal ten hovor, když jsem zvedl neurvale zvonící telefon, na němž blikalo šéfovo jméno. „Dnes to nedám, musíš zajet do fitka nafotit jednoho chlapa.“ Znělo to tak smutně, že by nejedna placená plačka obrážející pohřby takové podání záviděla. Své vyděšení, následné rozhořčení a nutkavou potřebu položit otázku, zda skutečně ví, komu volá a co po něm chce, jsem udusil v zárodku – koneckonců to také mohlo být jeho posledním přáním a tomu se nemá odporovat. Vzal jsem tedy firemní foťák, přihodil pár objektivů, které jsem mohl potřebovat, jeden velký a těžký pro případnou potřebu sebeobrany, nabil baterie v blesku a s bouřkovými mraky v hlavě vyrazil.

Onen Chrám činek a tyčinek jsem našel snadno, chvilka zaváhání, potřeba utéci a dělat, že jsem dnes v práci nebyl a vlastně v této firmě nikdy nepracoval. V hlavě se mi hádalo mé cynické já s tím pochybovačným …

Druhé seznámení – pro úplnost

Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil, když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži. Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

čtvrtek, 22. únor 2018
Hm, prý posel jara. Když se tak dívám na kalendář, řekl bych spíše „osel jara“. #naivka

středa, 21. únor 2018
V životě každého rodiče vždy přijde ta chvíle rozhodování, zda mít, nebo nemít děti… youtube.com/wat­ch?v=bTvHG…

úterý, 20. únor 2018
Cestou ze školky v autě hlasově vytáčím…
„Neříká se kól matka, táto, ale kól maminka.“
 
Imp, arbitr vztahů v mé části rodiny. #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist