Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2016

Leoš literátem

„Věnování pro »Kultturistu«, který není vůbec tak špatný, jak se snaží být! Díky.“
Tato vřelá slova plná trenérské něhy, která si nezadá s rodičovskou, mně Leoš napsal 12. 6. 2015 do své knihy Sacharidové vlny, kterou v té době vyplivlo nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A když říkám „své knihy“, mám tím skutečně na mysli, že Leoš tuto knihu napsal, ne pouze vlastnil. Chvilku jsem ho podezříval z postranních úmyslů ovlivňovat mé podvědomí, jelikož podtitul knihy zní „Cyklování sacharidů pro účinné odbourávání tuků“, jenže já byl v té tobě již zoufale normální, a tak jsem své pochyby zaplašil.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek, slušně jsem poděkoval a přislíbil, že si knihu určitě rád přečtu a možná i „zrecenzuji“ – jenže jsem neřekl kdy. Strategicky. Leošovi to sice nedalo, pár týdnů a měsíců se tu a tam, když mě potkal, s neskrývanou nadějí v hlase zeptal, zda jsem už knihu četl, ale odpověď byla stále tatáž. Jeden by si na to i zvykl, vždy tak hezky povadl, když jsem zavrtěl hlavou – aspoň malá satisfakce za to jeho mučení mého slabého tělíčka, ale ono to omrzí.

A pak se zjevily Vánoce a naše famílie na Boží hod (Vždy přemýšlím, zda nemá tento kalendářní den něco společného s Honzou Železným a rokem 1996, kdy se mu to fakt povedlo. Ale to bylo vlastně v květnu.) odplula na pár dnů na jižní Moravu k rodičům mé choti. Ty doby, kdy jsem se tam jezdil nezřízeně nacpávat, což tchyně kvitovala s velkým povděkem (dobré prase všechno spase a je hýčkáno), jsou už dávno tytam, takže se teď bude už jen číst. Číst – jíst, zní to podobně a obojí je o krmi. Těla – ducha, to je fuk. Imperátor bude strčen natěšeným prarodičům, kterým se krátkodobě odpustí devastace všech synátorových návyků k samostatnosti, a budu mít klid. Manželka taky. Já budu obracet stránky v knížkách, manželka nejspíše spát. Nebudu zastírat, že to byl skvělý plán – koneckonců byl můj – takže není pochyb, že vyšel na 100 %.

Tak copak to tu máme?

Zoufale nemoderní… jsem chtěl být!

Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost, která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli. Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacis­mus“, kdy se do všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.

Poté, kdy od první hodiny uplynul nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka (měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl však jasno, nikdy jsem nechtěl…

Přiostříme to podruhé!

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

Šíleně „medová“ matrace

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

S větrem o závod

„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem víceméně opustil objemovou fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec, tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“ kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z »Emeryki«, změříme, co to udělalo.“

Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel hrát si zase na pásovce, odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit – probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku, jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento životní postoj na pár vteřin zkusil.

Závodem jako panter

Jakže to jen byl ten Werichův „cintát“? „Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Jo! A před tím bylo cosi o nemyslení, ale to se sem nehodí. A já napsal, sice se vpravdě nepodepsal, ale ono není tak složité rozlousknout ten oříšek, kdo je asi ten Leoš, Velkostatkář a ty všechny další provázky souvislostí, které vedou ke mně.

To tak člověk vypotí něco o Šíleně medové matraci a…

„Chtěl bych se s vámi sejít,“ zněl ten lakonický e-mail. Že mi jej z Chrámu činek a tyčinek poslal sám otec představený, to mi došlo hned při pohledu na adresu odesílatele. Co teď? Mohu dělat mrtvého brouka, mohu předstírat kóma, mohu se odstěhovat do jiného státu… Nebo také mohu vyhovět a zkusit se z toho vykecat. Ono je někdy lepší postavit se věcem čelem a zašlápnout plamínek dříve, než požár začne olizovat stoh. To by v mém případě určitě znamenalo, že by si pro mě přišli čtyři „zátylci“ a otci představenému mě donesli svázaného do kozelce s roubíkem v hubě.

Den schůzky se blížil.

Co mi může chtít? I když vlastně… Bude mi nejspíše důrazně doporučeno přestat psát o Chrámu a možná se dozvím, že Ostrava jako taková má i další chrámy a bude mi ostře naznačeno začít navštěvovat zrovna je. Jo, takto to nějak bude, mé cynické, politicky fitness nekorektní vtípky beztak nepadají na úrodnou půdu a já sociální „kozu–nozdru“ podcenil.

Ztratná triskaidekafobie

Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.

No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?

Sparťané u Chlumce? Část první

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám…

Sparťané u Chlumce? Část druhá

Cestou zpět

„Devadesát, mé maximum je devadesát!“

Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze o angličácích dalek pravdy.

Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně navlhlým pětikilem.

Ale vezměme to od začátku.

Intermezzo: Extrémně nejpovolanější rady

Dva týdny flinku, kdy jsem se po spartské chlumecké „iniciaci“ na všechno cvičení vybodl, jsou za mnou. Do šíleně medové matrace zbývá pár týdnů, tak tedy vzhůru dolů k odloženým silám a zakonzervované vůli, je další čas přípravy. A to raději pěkně zostra, času již není mnoho.

Mám za sebou jeden extrémní překážkový závod, což je rovná polovina povinnosti druhého přiostření. Co na tom, že nebyl kdovíjak těžký, prostě byl. Jsem už tedy zkušený, neřkuli odborník na slovo vzatý, mohu tedy začít rozsévat moudra nejednomu novici, který se na „medové matraci“ pokusí o své „poprvé“. Mám dojem, že otec představený můj malý triptych tipů ocení… nebo na mě pošle ty čtyři „zátylky“ – tentokrát doopravdy. Takže k těm tipům…

1. Pytel

Velký černý igelitový pytel je základ. Pokud se vám nějakým záhadným způsobem povede závod přežít a neskončíte v něm vy, pytel vniveč nepřijde. Umístíte do něj své dokonale nejen blátem zahnojené svršky a obutí. Je totiž více než společensky nepřijatelné oblečení ze závodu nacpat jen tak do síťovky a s tou přes rameno cestovat domů. Například tramvají. Ano, na medovou matraci se dá přijet tramvají, elektrikou, šalinou – každý si vybere.

Biovajíčko

Manželka – jemná, citlivá, pravdomluvná bytost se spoustou dalších vlastností, pro které jsem si ji vzal… Proto nějak nemohu pochopit, jak je možné, že jí uteklo do článku, který jednoho dne o mně sama sepsala, tolik mystifikací, všeobecných omylů a snad i polopravd? Možná je to proto, že když je člověk taková čistá duše jako ona, kdesi vzadu v mysli se „sbírá“ onen pohár nepřesností a čas od času je jej třeba vylít. A nebo, ale to je tak strašlivá představa, že se na ni bojím jen pomyslet, jsou to všechno fakta? To ať z dalších řádků, které má vnitřní cenzorská tužka ani neviděla, posoudí laskavý čtenář sám.

Už je to rok. Možná i víc? Nevím. Asi vlivem času, hormonů (jak by manžel rád poznamenal) anebo toho všeho dění na rodičovské „dovolené“ jsem upadla do jakési letargie, kdy spoustu věcí házím za hlavu. A to někdy i doslovně. Už mi nevadí pohled na upatlanou podlahu, kterou manžel ladně prokličkovává, aby se dobyl přes zarážku dveří do poličky pro svůj oblíbený proteinový nápoj. Zeptám-li se ho, zda ty cákance nevidí, odvětí mi, že nemá čočky. Je zkrátka hnán vidinou přidání bílkovin do své pracně budované svaloviny. Už ani nebrečím při pohledu do pokoje, kde si můj nejdražší udělal ze synova pokojíčku místnost pro budování své muskulatury. Houpačku vyvlíkne, navlíkne na háky gumové šňůry s madly, zavěsí se do nich a za vyluzování hýkavých vzdechů a občas i peprných slov takto skotačí dvakrát i třikrát týdně. Obraz vskutku hodný pro ztvárnění surrealisty: Jen si to představte – moje maličkost v pyžamu s košem plným vypraných plín, zavěšený manžel a jako diváci dřevěný los, plyšové prase a další zástupci živočišné říše.

Matracový morzakor! Část první

Realita, nebo jen podivný sen? Ovlivnění mou poťouchlou zálibou v krvácích a „mordech za korunu“, které se nemohu a ani nechci zbavit? Můj zrak se stáčí ke knihovně, kde odpočívá Váchalův Krvavý román… prsty se rozbíhají po klávesnici. Závod je za mnou a určitě není poslední, byť mám splněno.

Vnitřní prolog

Šílená matrace se blížila svými medovými krůčky a mé osobní tréninky se staly stále jednotvárnější – prostě jsem jen běhal. No ne že by mě už nebavilo laškovat s „angličany“ nebo máchat kusem železa s uchem, kterému se nepovedlo být konvičkou, případně tahat za špagáty, ale při jednom tréninku venku, kdy se celý #ttým potkal na matracové trati, jsem zjistil, že v porovnání s ostatními mám sice síly na rozdávání, ale s „útěky“ je to u mě asi jako o tom hladovém psovi a defekaci na pastvě.

„A s takovouto průměrností se máš jako spokojit? Je to tvůj tým! Vymyslel jsi jej! Vedeš jej! Všichni jeho členové musí k tobě obdivně vzhlížet coby ke vzoru…“ probudila se má vnitřní já. To zlé a to ještě horší.
„Na každé tvé slovo, byť sebehloupější, musí čekat s takřka nábožným tichem…“
„Že bys měl být nejslabší běžecký článek? To nikdy!“
„Udělej s tím něco! Makej!“ radilo to zlé já.
„Nebo se jich budeš muset cestou zbavit jako nepohodlných svědků. Nehody se holt stávají, doběhneš jako sólista,“ napovídalo to horší.

Musel jsem se rozhodnout.

Matracový morzakor! Část druhá

A pak? Doběhli jsme.

Kupodivu všichni, byť původní plán byl, že skončím sám. Asi jsem fakt měkký a přilnul jsem k nim více, než si dokážu připustit. Nicméně na veřejnosti budu tvrdit, že jsem cestou při závodu nenašel vhodné místo beze svědků a i „oběť oltářní“ se ke ztracení moc neměla. Více bych se v tom nepitval. Takže jaká byla matrace?

Zjistil jsem na ní odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti – „Co je otravnější než jehovista s »herbalájfem«?“ Teď už vím, že „evangelický pastor na »spídu«“! Kdybych to totiž byl tušil, tak zbytku týmu místo namísto tradičního nakopávače nabídnu lahvičku se sedativy. Poučení pro příští rok. Ale vlastně mi to moc nevadí – za svůj objev „převratné odpovědi“ totiž určitě obdržím Nobelovu cenu za vědu, a pro ni bylo nutné leccos obětovat. A že to bylo obětování! Rozeberme si závod překážku po překážce – lépe to vynikne.

Šedesát angličáků vlastních a k tomu nějaká ta drobotina s ostatními, kdy jsem se tu a tam převlékal do roucha beránčího, jelikož na nějakou „týmovou basu“ se mi ostatní vykašlali, což mě lehce překvapilo. Asi to s tím jejich „pomáhání bližnímu svému“ nebude tak horké.

Tři, dva, jedna, výběh! A hned pěkně zostra do Vaňkova kopce. Povedená sviňárna, jen co je pravda. Škoda jen, že to nebylo dvakrát za sebou, jak bylo původně zamýšleno. Vím to, jsem škodolibý, bylo by to zlé a sprosté – líbilo by se mi to! Překážka „čapí nohy“, kdy jsme překračovali natažené špagáty, nás, 190centimetrové habány s nohama jako hajzlový pavouk, nemůže rozházet. Pak zbytek kopce a na něm seběhnutí do jámy s vodou, z ní následný výlez, přičemž vás cestou zalévá úchylný zahradník s hadicí, který si zjevně myslí, že jste asi velice suchá kytka. První nadávky jsou tady. Sebíháme zpátky na úroveň startu a cestou nás čeká plazení pod pletivem.
„Žádné válení sudů!“ huláká strážce této překážky a já začínám dštít síru, jelikož má vyhřezlá ploténka tuší, že si ta mrcha čarodějnická právě začala seřizovat mušku, jelikož zavětřila svou šanci. Ale třeba se dnes netrefí?

Sparťané u Chlumce? Na videu!

Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme rohaté…

Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé jednorázové příležit