Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2016

Chrámový zvířetník dvě

Ne, to nemůže být pravda! Tohle bude nějaký renonc. Netrhal jsem jen omylem kalendář po dvou listech? Nechci! Prostě odmítám přijmout fakt, že je tomu už 22 měsíců, co mě poprvé „sežrala“ vrata Chrámu činek a tyčinek. A stejně tak zarputile odmítám přijmout i tu proměnu aktivního tlusťocha v hyperaktivního „hubeňoura“ se zálibou v extrémních spektáklech, „bo metal, vole“! Jsem pořád stejný a svou hlavní nosnou dějovou linku anonymního „posměváčka“ široširému okolí jsem jen na chvíli utlumil, protože „vědecký výzkum“. Světoznámý entomolog také nenajde a nepopíše nového chrobáka každé sudé úterý a naproti tomu každé liché neobjeví rovnou novou čeleď. Dobré věci přece chtějí čas a tajemnější archetypy nevystoupí z masy těch zcela zjevných hned. Je nutné dlouhodobě číhat a pokradmu se rozhlížet, pozorovat, ověřovat… a zase pozorovat.

A navíc už nejsem ten anonym, že? Proto „kobru“ nejprve uspíme záplavou nezajímavých článků, teprve pak se pustíme do pečlivého zkoumání jejích jedových zoubků.

Tři týdny na drogách – už chrápe. Takže mimo již popsané, na koho dalšího můžeme ve fitku narazit?

Ultrakavárnice

Velice ohrožený druh, ale opravdu ještě existují. Je to ženský protějšek kavárníka, který dotáhl svou fitness existenci k dokonalosti. Většinou do Chrámu vcházejí již oblečené v poslední kolekci oblíbeného výrobce sportovních hadříků a po odečtení vstupu na kartě rovnou zaplují ke stolečkům za barem. Tam jsou celou dobu o rámcovém rozsahu jedné hodiny, aby hned poté zamířily k východu. Správně! Zóna se stroji a se vším, co jen trochu smrdí pohybem, je pro tato stvoření místem, které lze s klidným srdcem označit, že „tam jsou lvi“ (hic sunt leones).

Práčata

Potkat práče na place je okamžik, na který se skutečně nezapomíná…

Týden na „drogách“ IV – svérázná „trubková“ televize končí

Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne! (Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil, že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého rotvajlerem, víme?

Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to „nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.) Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem? A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“ nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá… Zanedbával jsem je, vím.

Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned. V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku „radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný, a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného – vyhlédnutého.

Nuže, pojďme na to. Poslední týden!

Týden na „drogách“ III – vysílání svérázné televize pokračuje

První týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků. Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie, když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do terestriálu taky.

Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?

A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.

Týden na „drogách“ II – svérázná „trubková“ televize

„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu „autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení na hradu v Karpatech.

Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal, co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!

Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.

(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem, nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)

„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma, teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice. Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední, co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno ztratil. Vzpomínáme?

Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho pustil.

Z tohoto důvodu vznikl tento triptych dalších týdnů na drogách.

Proč na drogách? Protože prý pokud opakujeme určitou činnost po dobu 21 dnů, stává se z ní návyk.

Takže jsem začal „fettovat kliky“.

Bestie na videu: Frontová linie bahnem

Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby – i když to jsem o kultturistice říkal také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to jsem na tom závodě byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více „motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem trochu odbočil.

Minule zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy – „apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání intuitivnější – OpenShot je dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.

Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob „fosilovy“ životní formy.

Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY, Creative Commons BY-NC-SA

(Na) rozcestí – scestí – stí – ti

Od triumfálního pokoření Bestie už uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“. Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé nervstvo.

„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem preventivně opět navštěvovat Chrám činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“ podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni. Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.

Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí „koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal. A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?

Bestie: Frontová linie bahnem

Předmluva

Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce znelíbilo a…

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě před hotovou věc.

Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na čtvrtý křížek. To už tu bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí, s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích. Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na hřbetě – Velký Rozsutec a tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až někdy jindy. Možná.

Hlavní dějství (sumář)

Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem nebyl otráven jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké brány – nebo tak něco.

„Mám s sebou kněze a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval Padre (ve všedním životě evangelický pastor, pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina, Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do nepochybně prima závodu.

Intermezzo: The Loneliness of the Long Distance Runner

„Run, on and on,
Run, on and on…“

Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na svědomí mé poslední spartské cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek. Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času, jelikož zelené uzavření extrémní trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami „domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou, a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené. Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční hrdina?

Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý… A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to klesá.)

Spartské z bláta do ještě většího bláta

Úvod – expozice

Od mé prvotní spartské iniciace uplynulo pěkných pár měsíců a byly to víceméně poklidné měsíce, beru-li v potaz své standardní měřítko. Přežil jsem medovou matraci, absolvoval jednu bezva dovolenou a ve volném čase plíživě zvyšoval svou osobní kondici. No ne že by šlo zrovna o horkou novinku do televizních novin, zase taková raketa to u mě není, ale uvědomuji si, že už zaběhnu nějaký ten kilometr bez toho, abych ze sebe každých pár stovek metrů vyplivl jeden plicní sklípek. Také se už oženu, aniž bych se přitom zmrzačil, s kusem železa, který je o poznání větší, než tomu bývalo. A proto jsem neměl z druhého kroku toho svého upoceného triptychu, který „slepičí prdelka“ Leoš samozřejmě vytroubil na svém fejs-bůčku celé planetě, velké obavy.

Když jsem se pak týden před závodem svíjel v křečích po nočním šavlovém tanci (naše rodina si Chačaturjana zjevně oblíbila) z „otráveného“ jídla z restaurace, došlo mi, že je to vlastně můj obvyklý scénář, a začal jsem se těšit, jaký asi „majstrštyk“ mě bude čekat týden před zeleným uzavřením trojice. Ale to předbíhám. Po svém nočním tyjátru s „keramickým přítelem“ jsem v práci totálně devastoval páteční morálku mužstva, jelikož jsem podstatnou část dopoledne trávil na gaučíku, který mám v kanceláři, a domů odešel před polednem. Bez oběda. Jako bonus jsem i za tak krátkou a velice produktivní pracovní dobu stihl děsit kolegyně, které přede mnou štítivě uskakovaly do zdí, když na svou lítostivou zvědavost dostaly odpověď, co mi je – byla vidět jejich hluboká důvěra v to, že to fakt mám z jídla a nejedná se o salmonelu nebo alespoň mor. Když tak přemýšlím, proč jsem do té práce vůbec šel? Kvůli krásným očím Velkostatkářovým určitě ne, ale musel jsem předat úkoly, mám totiž v sobě ještě nějakou tu špetku té… no… jak se tomu jen nadává… „odpovídanosti“.

Velkolepé víkendové plány tímto vzaly za své, pár lidí už má určitě mou vúdú panenku, ale co už nadělám, nemusím se aspoň divit zcela nečekaným a nelogickým bolestem. V neděli v podvečer jsem se cítil jakž takž fit a měl tedy pět dnů na to, abych se ujistil, že to s mou „vrcholovou formou“ až tak moc nezamávalo. Asi ne, uznal jsem nakonec – kde fakta ukazují něco jiného, je třeba sobě samému nakecat opak a vše je tak v pořádku.

Dovolená s Imperátorem II, kterou si zasloužíte

„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“

„Takže se to vlastně povedlo…“

„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený, kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ A představil jsem si záplavy ouza, které mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní resortů, jsme jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.

Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry, plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy, letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu do letadla a celkově se i začal těšit.

Sparťané u Chlumce? Na videu!

Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme rohaté…

Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera: „tt“ / střih: David Stejskal / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Matracový morzakor! Část druhá

A pak? Doběhli jsme.

Kupodivu všichni, byť původní plán byl, že skončím sám. Asi jsem fakt měkký a přilnul jsem k nim více, než si dokážu připustit. Nicméně na veřejnosti budu tvrdit, že jsem cestou při závodu nenašel vhodné místo beze svědků a i „oběť oltářní“ se ke ztracení moc neměla. Více bych se v tom nepitval. Takže jaká byla matrace?

Zjistil jsem na ní odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti – „Co je otravnější než jehovista s »herbalájfem«?“ Teď už vím, že „evangelický pastor na »spídu«“! Kdybych to totiž byl tušil, tak zbytku týmu místo namísto tradičního nakopávače nabídnu lahvičku se sedativy. Poučení pro příští rok. Ale vlastně mi to moc nevadí – za svůj objev „převratné odpovědi“ totiž určitě obdržím Nobelovu cenu za vědu, a pro ni bylo nutné leccos obětovat. A že to bylo obětování! Rozeberme si závod překážku po překážce – lépe to vynikne.

Šedesát angličáků vlastních a k tomu nějaká ta drobotina s ostatními, kdy jsem se tu a tam převlékal do roucha beránčího, jelikož na nějakou „týmovou basu“ se mi ostatní vykašlali, což mě lehce překvapilo. Asi to s tím jejich „pomáhání bližnímu svému“ nebude tak horké.

Tři, dva, jedna, výběh! A hned pěkně zostra do Vaňkova kopce. Povedená sviňárna, jen co je pravda. Škoda jen, že to nebylo dvakrát za sebou, jak bylo původně zamýšleno. Vím to, jsem škodolibý, bylo by to zlé a sprosté – líbilo by se mi to! Překážka „čapí nohy“, kdy jsme překračovali natažené špagáty, nás, 190centimetrové habány s nohama jako hajzlový pavouk, nemůže rozházet. Pak zbytek kopce a na něm seběhnutí do jámy s vodou, z ní následný výlez, přičemž vás cestou zalévá úchylný zahradník s hadicí, který si zjevně myslí, že jste asi velice suchá kytka. První nadávky jsou tady. Sebíháme zpátky na úroveň startu a cestou nás čeká plazení pod pletivem.
„Žádné válení sudů!“ huláká strážce této překážky a já začínám dštít síru, jelikož má vyhřezlá ploténka tuší, že si ta mrcha čarodějnická právě začala seřizovat mušku, jelikož zavětřila svou šanci. Ale třeba se dnes netrefí?

Matracový morzakor! Část první

Realita, nebo jen podivný sen? Ovlivnění mou poťouchlou zálibou v krvácích a „mordech za korunu“, které se nemohu a ani nechci zbavit? Můj zrak se stáčí ke knihovně, kde odpočívá Váchalův Krvavý román… prsty se rozbíhají po klávesnici. Závod je za mnou a určitě není poslední, byť mám splněno.

Vnitřní prolog

Šílená matrace se blížila svými medovými krůčky a mé osobní tréninky se staly stále jednotvárnější – prostě jsem jen běhal. No ne že by mě už nebavilo laškovat s „angličany“ nebo máchat kusem železa s uchem, kterému se nepovedlo být konvičkou, případně tahat za špagáty, ale při jednom tréninku venku, kdy se celý #ttým potkal na matracové trati, jsem zjistil, že v porovnání s ostatními mám sice síly na rozdávání, ale s „útěky“ je to u mě asi jako o tom hladovém psovi a defekaci na pastvě.

„A s takovouto průměrností se máš jako spokojit? Je to tvůj tým! Vymyslel jsi jej! Vedeš jej! Všichni jeho členové musí k tobě obdivně vzhlížet coby ke vzoru…“ probudila se má vnitřní já. To zlé a to ještě horší.
„Na každé tvé slovo, byť sebehloupější, musí čekat s takřka nábožným tichem…“
„Že bys měl být nejslabší běžecký článek? To nikdy!“
„Udělej s tím něco! Makej!“ radilo to zlé já.
„Nebo se jich budeš muset cestou zbavit jako nepohodlných svědků. Nehody se holt stávají, doběhneš jako sólista,“ napovídalo to horší.

Musel jsem se rozhodnout.

Biovajíčko

Manželka – jemná, citlivá, pravdomluvná bytost se spoustou dalších vlastností, pro které jsem si ji vzal… Proto nějak nemohu pochopit, jak je možné, že jí uteklo do článku, který jednoho dne o mně sama sepsala, tolik mystifikací, všeobecných omylů a snad i polopravd? Možná je to proto, že když je člověk taková čistá duše jako ona, kdesi vzadu v mysli se „sbírá“ onen pohár nepřesností a čas od času je jej třeba vylít. A nebo, ale to je tak strašlivá představa, že se na ni bojím jen pomyslet, jsou to všechno fakta? To ať z dalších řádků, které má vnitřní cenzorská tužka ani neviděla, posoudí laskavý čtenář sám.

Už je to rok. Možná i víc? Nevím. Asi vlivem času, hormonů (jak by manžel rád poznamenal) anebo toho všeho dění na rodičovské „dovolené“ jsem upadla do jakési letargie, kdy spoustu věcí házím za hlavu. A to někdy i doslovně. Už mi nevadí pohled na upatlanou podlahu, kterou manžel ladně prokličkovává, aby se dobyl přes zarážku dveří do poličky pro svůj oblíbený proteinový nápoj. Zeptám-li se ho, zda ty cákance nevidí, odvětí mi, že nemá čočky. Je zkrátka hnán vidinou přidání bílkovin do své pracně budované svaloviny. Už ani nebrečím při pohledu do pokoje, kde si můj nejdražší udělal ze synova pokojíčku místnost pro budování své muskulatury. Houpačku vyvlíkne, navlíkne na háky gumové šňůry s madly, zavěsí se do nich a za vyluzování hýkavých vzdechů a občas i peprných slov takto skotačí dvakrát i třikrát týdně. Obraz vskutku hodný pro ztvárnění surrealisty: Jen si to představte – moje maličkost v pyžamu s košem plným vypraných plín, zavěšený manžel a jako diváci dřevěný los, plyšové prase a další zástupci živočišné říše.

Intermezzo: Extrémně nejpovolanější rady

Dva týdny flinku, kdy jsem se po spartské chlumecké „iniciaci“ na všechno cvičení vybodl, jsou za mnou. Do šíleně medové matrace zbývá pár týdnů, tak tedy vzhůru dolů k odloženým silám a zakonzervované vůli, je další čas přípravy. A to raději pěkně zostra, času již není mnoho.

Mám za sebou jeden extrémní překážkový závod, což je rovná polovina povinnosti druhého přiostření. Co na tom, že nebyl kdovíjak těžký, prostě byl. Jsem už tedy zkušený, neřkuli odborník na slovo vzatý, mohu tedy začít rozsévat moudra nejednomu novici, který se na „medové matraci“ pokusí o své „poprvé“. Mám dojem, že otec představený můj malý triptych tipů ocení… nebo na mě pošle ty čtyři „zátylky“ – tentokrát doopravdy. Takže k těm tipům…

1. Pytel

Velký černý igelitový pytel je základ. Pokud se vám nějakým záhadným způsobem povede závod přežít a neskončíte v něm vy, pytel vniveč nepřijde. Umístíte do něj své dokonale nejen blátem zahnojené svršky a obutí. Je totiž více než společensky nepřijatelné oblečení ze závodu nacpat jen tak do síťovky a s tou přes rameno cestovat domů. Například tramvají. Ano, na medovou matraci se dá přijet tramvají, elektrikou, šalinou – každý si vybere.

Sparťané u Chlumce? Část druhá

Cestou zpět

„Devadesát, mé maximum je devadesát!“

Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze o angličácích dalek pravdy.

Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně navlhlým pětikilem.

Ale vezměme to od začátku.

Sparťané u Chlumce? Část první

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám…

Ztratná triskaidekafobie

Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.

No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?

Závodem jako panter

Jakže to jen byl ten Werichův „cintát“? „Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Jo! A před tím bylo cosi o nemyslení, ale to se sem nehodí. A já napsal, sice se vpravdě nepodepsal, ale ono není tak složité rozlousknout ten oříšek, kdo je asi ten Leoš, Velkostatkář a ty všechny další provázky souvislostí, které vedou ke mně.

To tak člověk vypotí něco o Šíleně medové matraci a…

„Chtěl bych se s vámi sejít,“ zněl ten lakonický e-mail. Že mi jej z Chrámu činek a tyčinek poslal sám otec představený, to mi došlo hned při pohledu na adresu odesílatele. Co teď? Mohu dělat mrtvého brouka, mohu předstírat kóma, mohu se odstěhovat do jiného státu… Nebo také mohu vyhovět a zkusit se z toho vykecat. Ono je někdy lepší postavit se věcem čelem a zašlápnout plamínek dříve, než požár začne olizovat stoh. To by v mém případě určitě znamenalo, že by si pro mě přišli čtyři „zátylci“ a otci představenému mě donesli svázaného do kozelce s roubíkem v hubě.

Den schůzky se blížil.

Co mi může chtít? I když vlastně… Bude mi nejspíše důrazně doporučeno přestat psát o Chrámu a možná se dozvím, že Ostrava jako taková má i další chrámy a bude mi ostře naznačeno začít navštěvovat zrovna je. Jo, takto to nějak bude, mé cynické, politicky fitness nekorektní vtípky beztak nepadají na úrodnou půdu a já sociální „kozu–nozdru“ podcenil.

S větrem o závod

„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem víceméně opustil objemovou fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec, tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“ kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z »Emeryki«, změříme, co to udělalo.“

Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel hrát si zase na pásovce, odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit – probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku, jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento životní postoj na pár vteřin zkusil.

Šíleně „medová“ matrace

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

Přiostříme to podruhé!

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

Zoufale nemoderní… jsem chtěl být!

Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost, která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli. Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacis­mus“, kdy se do všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.

Poté, kdy od první hodiny uplynul nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka (měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl však jasno, nikdy jsem nechtěl…

Leoš literátem

„Věnování pro »Kultturistu«, který není vůbec tak špatný, jak se snaží být! Díky.“
Tato vřelá slova plná trenérské něhy, která si nezadá s rodičovskou, mně Leoš napsal 12. 6. 2015 do své knihy Sacharidové vlny, kterou v té době vyplivlo nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A když říkám „své knihy“, mám tím skutečně na mysli, že Leoš tuto knihu napsal, ne pouze vlastnil. Chvilku jsem ho podezříval z postranních úmyslů ovlivňovat mé podvědomí, jelikož podtitul knihy zní „Cyklování sacharidů pro účinné odbourávání tuků“, jenže já byl v té tobě již zoufale normální, a tak jsem své pochyby zaplašil.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek, slušně jsem poděkoval a přislíbil, že si knihu určitě rád přečtu a možná i „zrecenzuji“ – jenže jsem neřekl kdy. Strategicky. Leošovi to sice nedalo, pár týdnů a měsíců se tu a tam, když mě potkal, s neskrývanou nadějí v hlase zeptal, zda jsem už knihu četl, ale odpověď byla stále tatáž. Jeden by si na to i zvykl, vždy tak hezky povadl, když jsem zavrtěl hlavou – aspoň malá satisfakce za to jeho mučení mého slabého tělíčka, ale ono to omrzí.

A pak se zjevily Vánoce a naše famílie na Boží hod (Vždy přemýšlím, zda nemá tento kalendářní den něco společného s Honzou Železným a rokem 1996, kdy se mu to fakt povedlo. Ale to bylo vlastně v květnu.) odplula na pár dnů na jižní Moravu k rodičům mé choti. Ty doby, kdy jsem se tam jezdil nezřízeně nacpávat, což tchyně kvitovala s velkým povděkem (dobré prase všechno spase a je hýčkáno), jsou už dávno tytam, takže se teď bude už jen číst. Číst – jíst, zní to podobně a obojí je o krmi. Těla – ducha, to je fuk. Imperátor bude strčen natěšeným prarodičům, kterým se krátkodobě odpustí devastace všech synátorových návyků k samostatnosti, a budu mít klid. Manželka taky. Já budu obracet stránky v knížkách, manželka nejspíše spát. Nebudu zastírat, že to byl skvělý plán – koneckonců byl můj – takže není pochyb, že vyšel na 100 %.

Tak copak to tu máme?

Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek