Srpen 2015

Dovolená s Imperátorem

Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho února, co jsem začal dělat ty hrozivé věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek (Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním „objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět), prostě učiněný idol všech surikat. A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně „poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/im­perátorky. (S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě jednou manželka před hotovou věc.

Naprázdno jsem polkl a došlo mi, že je zle. Těch rodin bude i s tou naší pět! Nejenže se nyní bude ode mě očekávat sociální cítění, kdy se budu muset přátelit s nezvyklým počtem poměrně nových jedinců a jejich malých klonů (zatím jsem se gangu mistrně vyhýbal – spousta „přesčasů“), ale vzhledem k tomu, že jedeme do Jeseníků na Rejvíz, tak to smrdí hromadou túr a já budu muset obstát v roli alfasamce, který všechny ostatní chlapy strčí do kapsy. Jinak mi mé trávené hodiny v Chrámu přestanou hladce procházet.

S blížícím se odjezdem jsem stále častěji zařazoval do svého cvičení různé cviky na sílu nohou a při večerních návratech pozoroval, jak roste počet vrstvených věcí v koutě dětského pokoje. Když už to pomalu vypadalo, jako bychom se chystali přinejmenším kočovat, den „D“ byl zde. Ještě že máme docela velké auto, dumal jsem, když jsem už asi popáté sebíhal schody obtěžkán různými zavazadly, abych při jejich skládání do kufru zúročil dětská léta hraní tetrisu. Nejvíce krámů měl samozřejmě Imperátor – kočár, cestovní postýlka, asi milion oblečků a dalších propriet, přičemž všemu vévodila pestrobarevná, od kolegyně z práce půjčená robustní krosnička, která si na dovolené odbude svou premiéru. Předpokládám, že se postřelení čarodějnicí opakovat nebude, když už mladý bude na zádech. I když… Samotná krosna má pár kilogramů a připočteme-li k ní potomkovu hmotnost, umocníme tropickým počasím a zohledníme očekávaná převýšení, nevím, jestli je tato výměna za „hexenšůs“ zrovna první výhrou ve sportce.

Za dvě hodiny jsme tam byli. No ne, že by to bylo daleko, ale ony obce a jejich uzavírky v uzavírkách dalších uzavírek dají řidičům o sobě znát.

Přijeli jsme jako druhá rodina, obsadili jsme tedy druhou nejlepší a druhou největší místnost. Poté, co jsme vše vybalili, bezelstně jsem se zeptal manželky: „Když jsi mi do auta brala pohorky, které byly připraveny v předsíni, kampak jsi je dala?“ V pohledu, který jsem dostal v odpověď, bylo cosi zlověstného…

„Nu což, blízko je Jeseník – větší město, to by v tom byl čert, abych tam v sobotu odpoledne nenašel nějaký otevřený krám se sportovní obuví, kde bych mohl koupit nějaké levnější, avšak dostačující trekovky,“ probudil se ve mně velkoměstem rozežraný Ostravák.
„Za půl hodiny jsem zpět,“ houkl jsem na manželku, skočil do auta a vycouval od chaty.

Když jsem se za hodinu a čtvrt vrátil, příbytek už byl plný mužů, žen i dětí. Tázavým pohledům jsem odvětil jediné:
„Nechci o tom mluvit.“ Na svůj zoufalý pokus vlézt i k Vietnamcům, kteří měli jako jediní otevřeno, budou mé čivy vzpomínat dlouho.
„Takže vážení,“ zvolal jsem do pléna, „popřemýšlejte všichni, co jste kdo zapomněli doma, zítra nebo pozítří se totiž pro velký úspěch otočím v Ostravě.“
Skleróza není nakažlivá, ale člověk se najezdí…

Když jsme se tak večer po uspání Imperátora, imperátora a imperátorek seznamovali, zjišťoval jsem, kdo by mě v mém cíli stát se pobytovým alfasamcem mohl ohrozit:
„Ty ne, ty jsi od pohledu líný jako vandrácká veš.“
„Ty také ne, máš manželku v pokročilém stadiu druhé »březosti«, musíš se jí věnovat.“
„Na tebe si budu muset dávat pozor, ty vypadáš notně sportovně, ale jsi až nepříjemně milý a vstřícný – tebe prostě ukecám.“
„A ty tam v rohu? Ty budeš prací ve fabrice zocelený, na tebe si budu muset dát majzla.“
Dumal jsem si polohlasem, ale to jen do chvíle, kdy na stůl přistála od jednoho ze zúčastněných flaška s jakousi samohonkou z Rumunska, kterou prý nafasoval od tamního obchodního partnera. Abych nebyl zahanben, kontroval jsem tatranským čajem z domácího archivu a bylo naprosto jasné, že se zítra nic moc náročného konat nesmí.

A taky že nekonalo, ale nemohly za to ranní jazyky ze skelné vaty, nýbrž vize nejdříve narozeného člena osádky, který toužil po krátkých pěších výletech do okolí s maximálním převýšením v jednotkách metrů. Mechová jezírka jsou sice fajn, ale omrzí. Imperátorovi se v krosničce líbilo, ale tohle by ulezl i po čtyřech (v té době se ještě jinak nepohyboval). „A dost, valím do Ostravy,“ zítra bych to totiž viděl na Bílou Opavu, Ovčárnu a zpět k autům v Karlově Studánce.
„Má být krásných dvaatřicet, tak ať je na co vzpomínat,“ motivoval jsem osazenstvo chaty a vyrazil ještě s jedním sklerotikem pro zapomenuté obutí a další věci.
Když jsme se v podvečer vrátili, Bílá Opava byla další den naprosto jasná. Přibalil jsem si k oblečení věci k přeměně v pásovce a také Leošovu zapomenutou lahvičku „nakopávače“ (už se unyle nezasnívám, zlatých telat se musím zbavit – psychiatr to říkal na sezení).

Další den v Karlově Studánce začal dobře. Pominu-li pohledy ostatních jako na vola, když jsem se před výstupem obepl bederním pásem (to jsem svedl na Leoše, který mi to nařídil), hrkl nakopávač (to jsem také svedl na Leoše) a následně se omotal hrudním pásem a zapl tepovky (to už jsem neměl na koho svést).
„No co, co, co, prostě mě zajímá porovnání tohoto výšlapu s běžným dnem ve Chrámu.“
To prostředí člověka nevratně poznamená.
Za Imperátorova vydatného hýkání „Cojé!“, které si oblíbil už někdy od pátého měsíce svého věku, jsem funěl do kopce. Ne, nebyl jsem první (pokud nepočítáme od konce), prostě jsem jistil vláček odzadu – to aby se nikdo neztratil, jasné? Manželkou vydatně povzbuzován kletbami, v nichž se vyskytovali různí plži a mlži, jsem tu a tam udělal nějakou fotku a čas od času vychytával Imperátorovy touhy strhnout mě do propasti, když se rozhodl na hřbetě poskočit a celou svou vahou změnit těžiště. Deltasamec na cestě, alfasamec při večerních stížnostech na zmožení. Dobré to bylo!

Další den naše rodina vařila pro ostatní, což jsem vyřešil strategickým ústupem: „Beru kočár a jedu mladého vyvenčit, aby se ti tu nepletl. Cože? Z té dálky neslyším…“ Když jsem se po třech hodinách vracel, bylo uvařeno a Ježíš opět porazil ďábla.

Další dny se naše společná dovolená začala drolit a jednotlivé rodiny se separovaly, což jsem kvitoval s povděkem. Nebudu to dále protahovat, bylo to pestré. Mladý si krosničku oblíbil a má ramena si zvykala na otlaky. Vše bylo tak nějak „kladné“, stále netrpělivěji jsem očekával, kdy se to vyváží… A tak jsem při sestupu z Biskupské kupy špatně došlápl a… A zbytek dovolené odskákal jako kozlík na louce a už toho celkově vzato moc nenachodil.
„Udělej to, jak chceš, ale na příští dovolené už chci chodit pouze a jen do kopce,“ vyslal jsem ostrou prosbu svého pravého kolene manželce.

Když jsme se tak večer v chatě rozmýšleli co s dalším dnem, když už nejsem túrám nakloněn, adrenalin park se zdál pro 3/5 dobrou volbou. „Chlapi, jelikož pajdám jako ten obšoustník od Angeliky, nezkusíme raději tu lukostřelbu než to lanové centrum?“ Děl jsem večer před návštěvou parku, koukaje do notebooku na lákající stránky. Moc hezky o té lukostřelbě psali, takže všichni souhlasili. Když jsme však druhý den okoukli onu atrakci v reálu, volky nevolky jsem uznal, že mě koleno vlastně tak nebolí.

„A jakou trasu chcete?“ Zeptal se nás panáček od obsluhy lanového centra, když naši trojici uvazoval do popruhů.
„Samozřejmě že tu nejdelší.“
(Mistři světa, všude jsme byli dvakrát, od všeho vlastníme klíče a moře je nám po kolena.)
„Já navíc dvakrát týdně chodím do fitka, víme? Tak nám tu neklaďte takové zbytečné dotazy a už nás pusťte nahoru.“
Zhruba v polovině trasy přišlo kruté vystřízlivění! Ale než se nechat potupně sundat po žebříku, to raději … cokoliv! Zapojili jsme kreativitu a myslím, že by se autoři všech těch překážek divili, jakými způsoby se dají jimi vytvořené nástrahy překonávat. Po asi hodině a půl a třicáté překážce jsem už v tom měl jasno a byl rozhodnut.

Rozhodnut, že musím udělat něco s těma svýma zatracenýma rukama. Slabé jako pětkrát louhovaný čaj. A v tu chvíli se v mé unavené palici zrodil ďábelský plán: „Velkostatkáři, přiostříme to podruhé. Nechej se překvapit.“

(A Imperátor? Ten si v klidu chrápal v kočárku na začátku/konci trasy a bylo mu zcela jedno, že jeho fotr právě v sobě probudil inkarnaci chromého šimpanze.)

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 19. únor 2018
Blbé znaménko! Takové to, když ráno ospale kouknete na teploměr a říkáte si, že 6 °C je překvapivě fajn a dle toho se i oblečete. #zasráno

neděle, 18. únor 2018
Konec hry. (Sedmá a poslední #černobílka z týdenní výzvy od @IxAriela.)

neděle, 18. únor 2018
Nadšeně se účastnil odstranění dětských pojistek na dvířkách v kuchyni.
Neví, že onomu „sbalení ranečku“ je zase o krok blíž… #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist