Srpen 2015

Absurdní intermezzo: Chrámový „postapo“ obraz

Možná jsem se už úplně pomátl, nebo jsem jen usnul na sluníčku. Možná je to poťouchlá alegorie na to, co v Chrámu vídávám, nebo jen absolutní pitomost, nebo oboje. To ať z dalších řádků, které si vykročily zcela mimo rámec mých obvyklých upocených písmenek, posoudí laskavý čtenář, jemuž jsou rozezněny struny fantazie.

Už uplynuly nějaké ty roky, co se to stalo. Život, jaký jsme doposud znali, se zastavil. Zbytky ozářených nyní rutinně opakují činnost, při které je v té chvíli zastihl Záblesk…

V maximálním soustředění, kdy vlastní dech je takřka neslyšitelný, cítím ve spáncích tlukot srdce v každé chvíli, když s hrstkou náhodně přeživších, kteří jsme byli zrovna v té chvíli na tom „správném“ místě, putujeme ostatky krajiny. Ostatky, které začínají ovládat rostliny a jednodušší organismy, kterých jako by se to netýkalo. Hledáme vodu, potraviny a vlastně cokoliv, co lze jakkoliv zužitkovat při naší cestě přežitím ze dne na den v tomto světě nahodilých situací. Přesouváme se v naději, že někde někdo ještě zůstal. Od města k městu, ze státu do státu. Kilometry marnosti…

Všude kolem je suť z postupně se rozpadajících budov, na zemi vidíme zohýbané zbytky dříve monumentálního nápisu – „Chrám čin…“. Světla baterek prořezávají zatuchlý prostor, ve slábnoucích světelných kuželech poletuje spousta jemného prachu. Naším dnešním cílem je skladiště surovin hned za torzem recepce.

Tentokráte je však něco trochu jinak…

Na naší cestě už nepotkáváme „nemrtvé“ tak často jako dříve, od Záblesku je to už přeci dost dlouho a mnozí už „vymizeli“. Ze zkušeností už víme, že jsou a vždy byly tyto „bytosti“ neškodné. Jsou to v podstatě jen živé obrazy – strojově opakující své obvyklé činnosti – poslední činnosti, a to až do svého absolutního rozpadu. Nejsou agresivní, nevnímají nás a vlastně snad nevnímají ani sebe sama. Vypadá to, že nejspíše ani netrpí, jejich „žijící“ nevědomí jsou jen jakousi zvláštní formou smrti.

Vzadu se cosi pohnulo a jsou slyšet tlumené zvuky. Opatrně přicházíme blíž a naše svítilny odhalují ten obraz. K celkovému přehledu scény lehce napomáhá díra ve stropě, kterou do prostoru vstupují paprsky odpoledního slunce. Koncentrace poletujícího prachu zhoustla a všude dusivě čpí nasládlý zápach, za který mohou torza těl posetá všude po podlaze. S údivem sledujeme ten postupně se odhalující výjev.

Každý z dříve cvičících nástrojů je obsazen bytostí a další netrpělivě čekají okolo – jsou jich desítky, možná stovky. Masa čekajících se vlní a vydává znepokojivě chrčivé zvuky. Ve chvíli, kdy se z cvičícího stroje některá z bytostí skácí, protože její vlastní chátrající schránka to „vzdala“ a kupříkladu se odlomila končetina, je stroj okamžitě obsazen dalším netrpělivě čekajícím po krátké strkanici o dané místo. Nejbizarnější je pohled na pozůstatky běžeckých pásů. Ty stroje už dávno nefungují (elektřina „zmizela“ zhruba měsíc po Záblesku), jsou z nich už jen mechanická torza s oprýskanou barvou a zaschlými stopami po různých tělních tekutinách. Na každém stojí hned několik bytostí a jen tak monotónně se pohupují – jako by chodily. Celá ta natlačená masa působí jako jakási hladina. Hladina mrtvé vody. Je jich tam namačkáno tolik, že nemají kam upadnout a postupný nevyhnutelný rozklad dávají na zřetel jen různě se vršící části těl, které lze pod jejich nohama v mdlém světle zahlédnout. Články prstů, celá předloktí, čelisti a snad i obratle – to vše se postupným přešlapováním masy mění v homogenní hmotu.

Nás však upoutávají mechanické stroje. Mezi nimi je jakási ulička, kterou i namačkané zástupy čekajících uměle udržují. Do této uličky jsou vynášeni, či spíše vytlačováni, padlí ze strojů a pro tyto padlé si v nepravidelných intervalech chodí podivní šlachovití odkudsi zezadu a zmítající se těla tahají kamsi pryč. Nás si stále nikdo z masy zahleděných do své monotónnosti nevšímá, nemáme proto obavy následovat šlachovité a zkusit ukojit zvědavost, abychom zjistili, co se s odtaženými děje.

Míjíme další mechanické stroje dříve určené k „zvedání železa“. Z koženkových sedaček a opěradel se na nás šklebí díry v polstrování, kterými jako červi proniká ven vnitřní výplň. Nosné části se již značně loupou a je vidět i první rez. U každého, dalo by se říci, „pomníku zdravého životního stylu“ stojí hlouček bytostí a sahají na konstrukci. Tahají za zbytky lan a celkově se snaží předstírat ty různé aktivity, které dělávaly dříve, než je zastavil Záblesk. Někteří jen monotónně posouvají závaží a z jejich těl je patrná značná opotřebovanost. Přímý rozklad, jaký známe u mrtvých, se však nekoná. Netušíme, co přesně Záblesk byl, ale jeho důsledky jsou přinejmenším udivující. (Nejsme však v nějakém postapokalyptickém blockbusteru, a tak nějaké důvody a fantaskní vysvětlování příčiny je to poslední, co nás přeživší zajímá.) I přes tuto řekněme „konzervaci“ je postupný rozpad těl – hmoty nevyhnutelný. Tu a tam zahlédneme upadnutí části, kterou ostatní bryskně zvedají a okamžitě odnášejí do uličky, kde tato mizí při prvním průchodu šlachovitých, které opatrně následujeme tam dozadu.

Co jsou zač?

Postupujeme dále, kde masy bytostí značně prořídly. Vylomené dveře polkly námi sledovaného šlachovitého a my jej opatrně následujeme. Před námi se otevírá poměrně velký prostor, z něhož je patrné, že se o něj někdo stará. Zametená podlaha, i přítomné stroje na první pohled vypadají mnohem lépe.

Rychlý pohyb v šeru před námi nás vytrhl z užaslého pozorování a každý z nás se připravil na případný střet. V tomto světě se kromě bojůvek přeživších nic nepohybuje takto rychle a už vůbec ne bytosti.
„Je tady někdo živý?“ ozval se hlas z našeho hloučku.
Nervózně svírám svou improvizovanou zbraň – ocelovou tyč a svítím dozadu. Kužel světla olízl asi šest bytostí… Šlachovití! A ve svém živlu. Běhají tam a zpět, skáčou na konstrukce, obouruč zvedají činky a to stále dokola. Ale jak to, že tak rychle! A pak jsme si toho všimli…

V rohu místnosti u jakéhosi improvizovaného stolu jsme spatřili něco, co vzdáleně připomínalo lékařské pracoviště, u něhož postávaly dvě postavy a cosi tam kutily. Pohyby jejich siluet ve stínech našich svítidel to dávaly tušit a všude po podlaze poseté zbytky odřezků jen podtrhly tu obludnou řezničinu. Ti dva z donesených surovin „preparovali“ něco, co mělo být zjevně dále použito. Něco, co mělo být různými způsoby připevněno na těla těch rychlých bytostí a nějak přivedeno ke spolupráci.

V koutě toho bizarního pracoviště jsem zahlédl sponkovací kleště…

Tak takhle to je! Tito jiní zahledění do sebe našli klíč, jak vystoupit z dané situace. Opustili masu a našli cestu k dalšímu „zdokonalování“ sebe sama i za hranicemi nebytí, kterými prošli. Vzhledem k jejich nízkému počtu je zřejmé, že nabytí této schopnosti nebude jen tak. A to je to vlastně v pořádku. Snad se jim nikdy nepodaří opustit prokletí svých opakovaných činností a uvědomit si nás…

Pohlédl jsem na ostatní ze skupinky, pokrčil rameny a jali jsme se k odchodu. Za torzem recepce jsme posbírali vše, pro co jsme původně přišli, a vystoupili ven z budovy, kde paprsky zapadajícího slunce již notně zeslábly.

Nikdo z nás necítil ty páry jiskrných očí, které naši vzdalující se skupinku sledovaly.

Byli to jiní šlachovití, které jsme uvnitř nepotkali…

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

neděle, 11. listopad 2018
Ty krátké závody. Co s výběhem na 3,2 km, když vaše „pumpa“ smysluplně nabíhá nejdříve po 2,5 km? Byla to tedy taková odpočinková „Starobělská Ludra“ s časem pár vteřin nad 20 minutami. „Povídám, chci do Pardubic!“

neděle, 11. listopad 2018
„Nechce se mi běžet.“
„Běžet se mi co? Nechce!“
 
To zase bude ostuda v Bělském lese… kultturista.cz/bre­zen-2017/intermezzo-… A co vaše motivace, @IxAriela, @MarekMantic, @Eliska_Zeb?

sobota, 10. listopad 2018
Takové to, když jste pivovar a nemáte „pětistovku“ na korektora. (Skutečnost, že je to radler, neomlouvá.) #grammarnazi

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist