Střepy odkazujících skutečností
, přečteno 6424×
Střepy chrámové
Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)
Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …