Květen 2015

Týden na „drogách“

neděle, 10. květen 2015, přečteno 4404×

Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom, nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka jako carnitin, BCAA, kreatin a další zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.

Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme nalézt toto:

~21:00

• pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka – případně sojového

A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí, tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku. Dobrá tedy, domluvil jsem si zápůjčku a v představách si vysnil decentní, nenápadnou krabičku nebo pytlík s práškem, který bude hezky vonět, dobře chutnat a svět bude zase o fous barevnější. Když mi ale druhý den Velkostatkář na chodbě předal obrovský černý barel, můj sen se zhroutil. Na nějaké deprese však nebyl čas, bleskově jsem se přemístil do kanceláře a onu plastovou obludnost schoval do igelitky, protože toto u mě nesmí nikdo vidět! To bych fakt nevysvětlil. (A rozhodně to nesouvisí s tím, že v této době o mém rozhodnutí nikdo neměl ani ponětí.)

Když jsem onen barel přinesl odpoledne domů, manželčin výraz v obličeji hovořil za vše. Mísil se v něm údiv, úlek, úpadek nadějí a úšklebek, úchyle! Úúúúú! Vše korunovala větou „no to si snad děláš …“, aby se celek slil v takovou konstelaci, že jsem se automaticky odebral stydět se do kouta. Ale zkusit se má vše, že? Když jsem si tak večer zamíchal onu „masokostní moučku“ do mléka a při degustování příchuti značky „týden nemyté podpaží“ si přečetl složení o rozsahu jedné A6 strany drobným písmem, pomyslel jsem si něco o úspěšném růstu chemického průmyslu, radostně zahýkal, střihl ušima a onen barel připravil k expedici zpět k Velkostatkáři. Tudy ne, přátelé…

Má cesta tedy pokračovala mimo veškeré možné doplňky, a to i přesto, že se mezitím Leoš stal členem stáje jednoho z renomovaných výrobců výživových doplňků a já se jej na hodinách v rámci osobní osvěty urputně vyptával, jak to funguje, k čemu jsou jednotlivé věci dobré, načež jsem dostával sofistikované odpovědi. S některými pohledy na věc jsem souhlasil, ale i přesto mě to neoslovovalo.

Jenže zkusit se má vše. Opět. (Zde je nutné podotknout, že výše uvedená proteinová eskapáda se týkala produktu jiného výrobce, proto má důvěra v další zkoušku.) A kdy jindy než v době, kdy jsem se stal na týden slaměným vdovcem a mohu tak blbnout více než obvykle? („Jiní“ slamění vdovci tuto dobu tráví v hospodách, jenže kde ty loňské sněhy jsou.) Navíc už nějaký ten měsíc vlastním měřič tepu a mám tak v oku hodnoty svého cvičícího těla, nenazývejme to tedy zkouškou, ale pseudovědeckým pokusem.

„Leoši, co kdybys mi zkusil doporučit nějaký ten doplněk z výrobního repertoáru tvé ‚stáje‘? Čistě ze zvědavosti, mám nyní slaměný týden, takže bych rád zkusil, co to se mnou udělá a jestli ty věci skutečně fungují.“ Začal jsem onu debatu, která i přes vážné mínění nemohla znamenat nic jiného, než že jsem se totálně pomátl.
„To je výborný nápad, ale budeš cvičit čtyřikrát týdně,“ utrhl mi Leoš místo nabízeného prstu celou ruku.
„Že já vůl,“ pomyslel jsem si, „no dobrá tedy!“

A tak se stalo, jízdní řád zněl:

• Jeden den standardní kardio (orbitrek, lano, orbitrek) – se „Střelou 3000“,
• další den mučení s Leošem korunované kardiem – s „Brutální energií“,
• den volna,
• to celé ještě jednou dokola!

Laicky shrnuto: spalovač, nakopávač, spalovač, nakopávač.

Večer před svou doplňkovou anabází jsem si přečetl složení a funkce obou druhů lahviček, které jsem si mezitím obstaral, sepsal poslední vůli, kdybych se snad zhroutil směšně se drže za levou stranu hrudníku, a druhý den po práci jsem do sebe půl hodiny před cvičením obrátil obsah spalovače.

Navzdory očekávání to skutečně se mnou „něco“ udělalo! Můj tep při obvyklé zátěži vyskočil o deset úderů za minutu nahoru (Kam taky jinam, že?) a ke všemu jsem se potil ne jako obvyklá dvířka do chléva, ale rovnou jako dvojitá vrata! A energie? Dle naměřených hodnot jsem měl o 16,5 % vyšší spalování, což na číslech vysvětlím tak, že za obvyklých 30 minut máchání rukama-nohama si sáhnu na spálených 400 kalorií – nyní to bylo 466, jako by se nechumelilo. A ještě jsem cítil rezervu. No vida, tak takhle to funguje! A dost možná to opravdu není placebo efekt.

„Vy krávy plavací, buďte už konečně zticha!“ Spílal jsem ještě tu noc rybičkám–závojnatkám, které máme v ložnici, když jsem se už asi 3 hodiny snažil neúspěšně usnout. Namísto toho jsem v posteli rotoval jako nebožtík v rakvi, kterému je rozkrádáno dědictví. To bude ten kofein, taurin a další přidané hodnoty spalovače. A samozřejmě za to mohly i ty hlučné ryby tím svým mlaskáním u hladiny, což samozřejmě nemohu nikomu říct, protože být při pokusu o spánek rušen hlukem akvarijních rybiček znamená jediné – jednosměrnou jízdenku na psychiatrii.

První den bychom tedy měli.

Když jsem druhý den vstával, přes zanedbatelný čas spánku jsem kupodivu nebyl unavený. Po práci jsem do sebe hrkl nakopávač a cítil se za chvíli jako rejsek. Svět se okolo mě šinul šnečím tempem a já si zoufal. Cesta do chrámu trvala pocitově neuvěřitelně dlouho, katastroficky dlouho mi trvalo oblékání, jen to Leošovo mučení skončilo nějak rychle (ještě bych pár hodin zvedal, ale to nesmím přiznat, protože by se toho mohl chytit). Po skončení hodiny ji Leoš hodnotil tím, že jsem méně nadával a více makal, což prý jednoznačně dokazuje funkčnost nakopávače. Osobně se domnívám, že to není pravda, na můj dlaždičův slovník si Leoš prostě zvyká. (Tep jsem měl o obvyklých deset úderů rychlejší.) Pocit rejska mě opustil až někdy v pozdní večer. Naštěstí ty ryby byly trochu tišší a mé převalování v posteli tentokráte trvalo jen dvě hodiny.

Druhé opakování toho všeho bylo jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že jsem se konečně vyspal. Buď si můj organismus začal zvykat, nebo byl pod tou celkovou energií z doplňků fakt unavený.

A že si vědecký výzkum zaslouží číselné zhodnocení? No ano, nechal jsem se pár dnů po skončení „ocejchovat“ – zde je výsledek… Na jednu misku vah položme týden na „drogách“, na druhou položme 0,4 kg masa a -1,6 kg špeku.

Jaký z toho vyvodím závěr? Předpokládám, že pocity rejska by mě pravděpodobně při pravidelném užívání opustily, ony ty doplňky asi opravdu fungují a nejspíše se nedají nahradit něčím „přírodnějším“, třeba prachobyčejnou kávou. (Část složení určitě.) Přese vše tuto „recenzi“ uzavřu tím, že jsem si zkusmo tuto cestu prošlápl, pochopil jsem, co na tom někteří vidí, je to jistě cesta, jak vše urychlit, ale takovéto urychlování není to, co by mě bavilo. Uvnitř pod vůlí mám stále vepsáno notoricky známe pořekadlo o práci kvapné.

Jeden skutečný smysl „práce kvapné“ jsme však v diskuzi s Leošem našli, a to když pronesl „než ho nechat odrovnat si klouby, to ho raději spálím“. Byla řeč o opravdu obézních klientech a tak nějak předpokládám, že to Leoš nemyslel z pohledu obsluhy kremační pece…