Duben 2019
, přečteno 6829×
Vpadlo k nám způsobem ne nepodobným španělské inkvizici. To protivné posunování hodinkami o jednu otočku dopředu – letní čas, jenž je předzvěstí nezlomně nastupujícího parného období. Proč?! Vždyť jsem se ještě dosyta nenabažil osobních Nocí – toho bloumání po horách, kdy je parťákem jen třeskutý mráz a remcající „zoufalec“, jehož se mi na dnešek náhodou podařilo přemluvit marketingem na téma „Neboj, dnes to bude fakt krátké.“. S nastupujícím jarním/letním obdobím začalo zase to ohavné teplo, své už říkají osobní pylové alergické reakce. Co hůře… Ze stezek mizí krásná měkká sněhová peřina a zase vykukují ty protivné, vachrlaté kameny – kolena po čase taktního mlčení začínají klít v celém spektru vulgarit. A že jich za ta léta, co šmatlám ty své kilometrické prasečiny, znají! Navíc člověk s sebou musí tahat litry tekutin. Přitom v zimě na 30 kilometrů pohodlně stačila sedmičková termoska s čajem. Kdeže ty sněhy jsou. No jo, fakt z nastávající zelené turistické sezóny nejsem rád.
Dobrá, dobrá, tak trochu kecám! Člověk však nesmí podcenit přípravu, přičemž to nejdůležitější je co? Přece výměna polic ve skříni. Zimní krámy do krabic nahoru a letní místo nich dolů.
Když jsem po nějaké době třídění a přehazování všech těch plíživě množených funkčních termo- a podobných kravin, nesmeků, návleků… nahlas uvažoval nad tím, zda bych si na tuto práci neměl vzít vidle, přepadla mě myšlenka, jestli toho nemám tak trochu moc. Není tomu přece tak dávno, co v mém šatníku a botníku nic podobného nebylo. Mno… Naštěstí ono ale vždy záleží na tom, s čím se porovnává.
Mám kamaráda. Sklerotického kamaráda. Sklerotického proto, že i přesto, že mi pokaždé na konci společné túry nadává, že už se mnou nikdy nepůjde, protože jsem totální magor a to on nemá zapotřebí, stejně na to do 14 dnů zapomíná a dříve či později se mnou vyráží zase. To je jeho pozitivum. Decentní negativum je vskutku svérázný přístup takřka ke všemu. Dejme tomu, že je kamarád tak trochu „turista Pankáč“. Co tím myslím? Když jsme jednou v zimě vyráželi „na tréninkovou Lysou a kousek dále“, vznikla společná fotka. Já mám na sobě různé „izolační hadry“, že bych přežil i prodloužený víkend poblíž břehů Arktidy, nesmeky, hole… Pankáč vypadá, jako by šel do práce nebo jen tak do hospody. Holt se s ničím nestresuje, ale zároveň mu jakákoliv intenzivní aktivita není cizí. Že přeháním? Možná, nicméně zážitková sbírka níže má přeci jen blíž k realitě než k nadsázce.
„Do turistický hadrů se převlečeš až budeme vyrážet po svých?“
zeptal jsem se nastupujícího parťáka, zatímco jsem startoval vůz, který
jsem před chvílí ometl od nánosu sněhu.
„Já už jsem převlečen.“
„To se jako hodláš brodit závějemi do těch krpálů v riflích a bundě
do práce?“
„Na procházku »do parku« nepotřebuji nějakou extra výbavu…“ Ano,
toliko jako dodatek – viz výše.
V létě je to s ním snazší. Pokud s námi ovšem nešprýmuje
počasí.
„Hele, já vím, že začalo lít a ten Smrk se koneckonců nechá obejít,
nicméně mně je i tak zcela fajn, jdeme do toho?“
„Těžknu!“ povzdechl si unaveně. Bavlněná mikina na túru, u níž
9 z 10 „Zákopčaníků“ prorokuje déšť, je fakt bezva nápad. Od toho
večera automaticky s sebou nosím v balíčku na dně batohu záchrannou
fólii a mikinu s rozumným vodním sloupcem navíc.
„Zastavíš mi prosím u benzínky, chci si koupit něco na cestu.“
Zaškemral jednou po 20 minutách, zatímco jsem stmívající se zimní
krajinou pilotoval vůz někam ke Slovenským hranicím.
„Hele, a uvědomuješ si, že těch 30 kiláků máme v plánu už dobré
dva týdny?“
Koupil si tatranku a litr kofoly. Mělo být −10 °C. V nížinách.
O pár hodin později:
„Víš, co je na zimní túru horší pití než teplá kofola?“
„Tak to vážně netuším.“
„Kofola, která zmrzne.“
„Chápu, s ukrajovanými kilometry člověk popíjí, aby brzy zjistil, že
svůj drink bude muset začít jíst…“
V tu noc jsem seznal, že má původně velice velkorysá svačina se ukázala
tak akorát dostačující. Samozřejmě v případě, že s vámi jde někdo
jako Pankáč.
„Díval ses na tu dnešní trasu? Naviguješ.“
„Jasně, mám ji v telefonu, žádný strach, nezabloudíme.“ Mezitím se
mu telefon s pípáním vypnul, což ho nevyvedlo z míry.
„Mám s sebou power banku… Aha, hm, no… Má jen jedno procento…“
Naštěstí mám fakt dobrého pamatováka. Navíc co nemám v hlavě, to je
v nohách.
Byli jsme na cca 5. kilometru nočního plánu a konečně se začalo
smrákat. Přesunul jsem tedy svou svítilnu, jež se mi dosud houpala na krku,
na čelo a zapnul ji. Parťák nelenil a následoval mé činy. Po zhruba
dalším kilometru můj stín zmizel, jelikož jeho světlo nemilosrdně
zhaslo.
„Mno, asi jsem ji zapomněl nabít. Budu si svítit telefonem…“
„Hm. A víš, že nás čeká ještě asi 20 kilometrů velice těžkým
terénem. Že to víš? Že jo?“
„To nějak zvládnu.“ Kupodivu měl tentokráte možná svůj telefon
překvapivě nabitý.
„Ne, nezvládneš. Nepotáhnu se s tvým tělem, až někam zahučíš. To
raději budu předstírat, že jsi se mnou dnes vůbec nebyl. Víš ty co?
Hrábni mi to batohu, na boku najdeš krabičku a v ní tři rezervní
»mikrotužky«. Ale přísahám, že pokud má svítilna zdechne, vezmu si je
zpět a tebe zapálím. Budeš sám sobě pochodeň!“
Jeden obrázek za tisíce slov. Ne, ty „černé diamanty“ fakt nejsou jeho.
„Na světě neexistuje žádný problém, který by nevyřešila lepicí
páska,“ mudroval jednou Pankáč při tom, co si před startem omotával svou
chřadnoucí obuv jakousi lepivou textilií.
Když mě po 15 kilometrech donutil přehodnotit
plán a celou trasu tak neplánovaně utnout v polovině, dal jsem mu
indiánské jméno „Děravý škrpál“ i přesto, že vím, že by si sám
nejraději jednoduše říkal „Ten, co měl málo pásky“. Tak či onak si
s konečnou platností musel začít říkat „Ten, co si po letech koupil
nové boty“.
Tak to bychom měli. Bylo toho určitě více, ale zase tak bezbřehá má paměť není. Leda bych si začal zapisovat. Bloček a tužku ještě ve výbavě nemám. Avšak zpět. Může se zdát, že mě výše popsaný kamarád tak trochu štve, ale opak je pravdou. Musím totiž bez skrupulí přiznat, že se na každou další túru, které je ochoten se účastnit, těším! Ono totiž nic jednoho tak nenakopne jako vypečené varietní číslo někde na trati. Tedy pokud zrovna na programu není rozpadlá bota.
Takže zpátky k odpovědi na mou úvahu – mám toho ve svém šatníku hodně?
Ani náhodou, jeden nikdy neví, kdy se mnou zase půjde Pankáč! Hned zítra vyrazím na nákup.