Září 2015

Smíření ze sirotčince

úterý, 29. září 2015, přečteno 4623×

Hotovo! Troufám si říct, že jako sirotek jsem už dostatečně ostřílený. Trvalo to sice trošičku déle, ale všechny ty běžné fáze, kterými si nepochybně musí projít každý cvičenec, jehož osobní trenér opustil, už jsou za mnou. Kdyby ještě Eliška Kübler-Rossová žila, jistě by měla ze mě radost, jak hezky mi to šlo.

Popírání

„Leoši, ty si mě fotíš do sbírky těch nejlepších klientů?“
„Je mi to sice trošičku nepříjemné, ale cením si toho, jistě budu na čestném místě ve vitrínce. Možná i v medailonku na tvém krku, že?“
„Jak jako brzy konec?“
„Že by se ty fotky měly stát nějakým mým manuálem, až tu nebudeš? Tomu nevěřím! Ty tu přece budeš vždycky.“

Všeobecná nasranost

„To si snad děláš humor?!“
„Nenávidím tě! A pokud to skutečně myslíš vážně, kéž tě tlusťoch padající ze schodů zavalí.“
„Jen počkej, s nějakým obzvláště vypaseným se domluvím.“

Žadonění

„Hele, aspoň ještě jednu hodinu – fakt totiž nevím, jak mám cvičit na této mašině, snad nechceš, abych se smrtelně zranil?“
„A pokud se zraním, bude to pouze a jen tvá chyba!“
„Můžeš mi prosím příště ještě jednou vysvětlit to dvojité pravé cosi? Tentokrát si s sebou vezmu úhloměr, slibuji.“

Deprese

To už se člověk jenom unyle zasnívá

Smíření

To mám teď.

Takové ty fáze, kdy se „seznamujete“ se stroji a sám sobě si ordinujete zátěž, protože absolutně netušíte, kolik máte zvedat, jelikož se o volbu závaží staral vždy trenér, načež se málem uškrtíte nebo si aspoň téměř vykloubíte rameno, protože přeci 12 kilo je nějak málo… Tak ty už mám naštěstí za sebou! Přeci jen jsem po první samostatné návštěvě Chrámu večer doma otevřel ty odmítané Leošovy fotky a při zvětšování zkoumal, v jaké pozici byl u jednotlivých mučicích nástrojů zámek závaží zaražený.

Poté, co jsem úspěšně zvládl hru „uhodni svou fyzickou úroveň“, bojoval jsem příštích několik návštěv se sklerózou. To by byla další nevýhoda osobních trenérů – neřešíte co a jak dělat, prostě jdete jako ovce a posloucháte. Nezbylo mi než se rozpomenout, stanovit si několik logicky navazujících okruhů, z nichž si zhruba polovinu každou návštěvu „ordinuji“. Žádná složitá kombinatorika se zde nekoná, takže se můj vnitřní autista může tetelit blahem. Ale to stále není to nejhorší…

Nejhorší je, že je to návykové! Ne jako čokoláda, pivo nebo bůček, ale jinak a silněji. Jako bych začal chápat všechny ty Inventáře. Zatraceně, jak je to jen možné? Tuto skutečnost si nyní uvědomuji ještě více, kdy začínám mít abstinenční příznaky se vším všudy, protože jsem posledních 14 dnů v Chrámu nebyl, jelikož se zbavuji diagnózy, kterou na chirurgii bílý plášť pojmenoval „absces jako prase“ (abscessus scrofa domesticus) a kterou se rozhodl léčit tak, že do mě udělal další díru – prý to vše postupně „odteče“…

Ale to jsem odbočil, vraťme se k uvědomění návykovosti. To jsou přesně ty chvíle, kdy mi přejíždí po zádech ledový pot. A jsem si téměř docela jist, že mi nikdo z osazenstva chrámu nic nesype do pití, aby upravil mé podvědomí, protože si tam nic nedávám – své dryjáky si doma připravuji zcela sám. Leda by měl Leoš mou vúdú panenku a rozhodl se mě neopustit až tak zcela.

Moment, když tak o tom přemýšlím, jsem si takřka jist, že mi jednou „náhodou“ vytrhl vlas! A půjčoval si můj propocený ručník, který jako by ždímal do lahvičky nenápadně schované v dlaních. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že tohle dělá pouze pro jakousi formu fetiše, kdy mě chce mít navždy s sebou. Bídák!

Takže mi nezbývá než dodržovat pravidelné návštěvy, poslouchat hudbu, která je mým jediným sparring partnerem, a nenuceně tahat za špagáty, šaškovat na orbitreku nebo se jen lascivně válet po žíněnce ve společnosti dvojitého pravého úhlu.

A ztrácet pojem o čase.

Naproti tomu musím uznat, že jsem stále silnější, už totiž udělám i dva kliky za sebou!

Pozitivní věcí je, že Bídák neví, že já vím a vidím do něj jako do podvyživené kozy. Když mě potká, vždy se mile usmívá a chválí mě jako matka plná opičí lásky, která jihne pokaždé, když si její lehce retardovaný potomek ve své plnoletosti obuje správně boty. Teď se dokonce připravuje na jakési kulturistické zápolení, a to tak intenzivně, že ve finále vypadá doslova hrůzostrašně. Obrovská hora masa, žíly jako dráty vysokého napětí a k tomu všemu vosí pas. Častokráte jsem přemýšlel, k čemu konkrétně je tohle vlastně dobré? A pak mi to docvaklo. Všichni ti kulturisté a jim podobní „body bíldři“ tohle dělají pouze a jen pro případ zombie apokalypsy. No uznejte, nebyli by delikatesou? Hromada čisté bílkoviny a žádný špek. Ano, je to přesně tak, jiný důvod pro svou existenci kulturisté nemají. Škoda jen, že to někteří ještě netuší…

Nejsem na tom zase tak špatně, když jsem si dokázal uvědomit takovouto zakuklenou konspiraci, což? Nicméně…

Nicméně se nemohu ubránit určité myšlence, že se brzy bude muset něco změnit a se mnou nezůstane kámen na kameni! Ale o tom až jindy.