Květen 2018

Vale Chrámu činek a tyčinek

úterý, 22. květen 2018, přečteno 3661×

„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání

Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té Škorpilovy (A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.

Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…

Chrám činek a tyčinek – zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci, kde už mimochodem zase nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu, hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů. Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku, že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“ v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt nevinně.)

Srovnejme. Mladému jsem nyní v pokoji namísto houpačky pověsil lano! Může si tak v mezičase, co zrovna netrénuji úchop, hrát na Tarzana. (Šimpanze mu koupím na Vánoce.) Do toho nějaká ta „tabatěrka“ s vlastní vahou… To hlavní však je, že v relativně častých intervalech poté, kdy Imperátor zapluje do snů, v nichž rozplétá plány zefektivnění mého celkové ovládnutí, mohu vyrazit do hor. (Samozřejmě oblečen v kompresní běžecký „kondom“.) No, do hor, dejme tomu… Bydlím v Moravské Ostravě, takže na Slezskou to mám co by kamenem dohodil a zbytek došel. Prostě je to taková sladká zahřívací čtvrthodinka pod Emu, kterou poté mohu vybíhat, sbíhat, různě zacyklovat trať a k tomu všemu samozřejmě nadávat jako ta nehorší inkarnace dlaždice! Už k tomu nadávání ani nepotřebuji čelovku – se soumrakem v lese jsme našli kompromis. Prostě mi ustoupil, hajzl jeden! Nebo se mé tempo zrychluje? To těžko.

I když… Mám stanovený cíl, kterým je průměrná rychlost 9 km v hodině na dříve 5kilometrové trati, nyní již 10kilometrové se všemi těmi kopečky a závěrečnými hmyzími „proteinovými úseky“ okolo řeky. (Poznámka: naučit se dýchat póry těla namísto ústy.) Ale zpět k cílům – již brzy mě čeká další „navýšení“, takže má výkonnost asi fakt plíživě roste? Být bankou a s takovouto kadencí zvyšovat úrokové sazby klientům, nevydělal bych si ani na slanou vodu. Nebo bych se stal slavným finančním domem. Ale jsem na(ne)štěstí v jiném oboru.

Srovnáno! Ježíš opět jednou totálně rozdrtil Ďábla. Když se večer vracívám domů, cítím velké zadostiučinění. Tak nějak však tuším, že to s tím koncem navštěvování Chrámu tak růžové nebude – však ono jednou to počasí poleví… Navíc ne vše se dá trénovat s vlastní vahou a převýšením terénu.

Ale kdo by se takovými nepopulárními myšlenkami nyní zabýval? Teď je prostě časová efektivita skloubení tréninků s rodinou na svém maximu – samá pozitiva a asociální jistoty, že? Avšak nechávám na hlavě. Zvyknou si na něj – manželka s Imperátorem – tento můj „nový světový řád“ je něco jako čokoláda… Až zase nastane období všeobecného upírání (chrámování), budu to mít doma těžké…

Ale dejme tomu, že je teď na to dost času.

Dost času na to, abych si našel a absolvoval nějaký vhodný rekvalifikační kur­z.

Třeba na policejního vyjednavače…

Jo, ten se bude hodit.