Leden 2018
, přečteno 2943×
Uf, tak je to konečně za mnou! Jak svátky, tak i všemožné krátkodobé nemoci, které jsme si koncem roku v rodinném kruhu předávali – mám dojem, že se ono hravé „kolo kolo“ dokonce uzavřelo několikrát. K tomu všemu ty svátky obžerství! Uznávám, že ty byly o poznání větší výzvou než nějaké „bezvýznamné“ viry a snad i bakterie. Kráčel jsem však na bojiště připraven – se zarputilostí sobě vlastní obrněn mantrou: „Děkuji, dobrého po málu. Nezbavil jsem se v poslední době šesti kilogramů jen pro to, abych je hned bezprostředně začal coby zatoulanou drůbež svolávat nazpátek.“
Fungovalo to. Někdy. Ač jsem nadstandardně konzumoval vše v dosahu s chutí nebývalou, stejně jsem mezi nabízejícími zanechával spoustu smutných tváří. Zjevně postrádaly mé staré já. Na kombajn se prostě nezapomíná ani po letech. Nejvíce na pozoru jsem se musel mít před tchyní. Ta je ten typ ženy, která se poté, co do vás různými lstivými pobídkami „natlačí“ tác chlebíčků, zeptá, co vám má připravit k večeři. Naštěstí jsme se na návštěvě nezdrželi mnoho dnů, takže se mému odhodlání podařilo z „odhozených“ 6 kilogramů 5 srdnatě uhájit. A to se cení!
Po silvestrovském lomozu přišel najednou leden (to tak bývá) a s ním i potřeba návratu do Chrámu. Po vskutku měsíční absenci. No, nechtělo se mi, přiznávám bez uzardění. Už jen proto, že mé občasné pracovní cesty autem okolo rozprášily při pohledu na parkoviště zbytky pochyb, že uvnitř to tentokrát třeba nebude to obvyklé lednové „AAA“ (Armagedon, Apokalypsa, Anarchie.) Oka-mžíci, kam jen oko dohlédne! Na pásy fronty, před zrcadly na žíněnkách hotové cikánské ležení, u zbylých strojů jako když je 7 hodin ráno a v Lidlu kalendář ukazuje nemilosrdný čtvrtek. Jak jen z toho ven?
…
„Mámo, dám si předsevzetí! Začnu cvičit,“ zazněl jednoho dne bytem
hromový hlas, až ze střechy domu naproti vzlétlo hejno vran.
„A taky se na to musím pořádně připravit,“ dodal majitel hlasu a
odložil nedopitý lahváč na stůl jako pádné gesto, že to tentokrát
myslí vážně. (Nikdy předtím totiž nedopité pivo z rukou nedal.)
Ještě ten večer na několika internetových obchodech objednal pár kousků sportovních hader, o nichž tak nějak tušil, že jsou jako fakt dobré. Nosí je koneckonců jeho sportovní modly, které pravidelně z bezpečného pohodlí gauče sledovával. Do telefonu si poté stáhl nějakou aplikaci na cvičení – líbil se mu její název, připomíná tabatěrku. Co ještě? Samozřejmě pořádný sport tester – hodinky! To aby každý na potkání viděl, s kým má tu čest. Nový život mohl začít.
Po příštích mnoho dnů si každý večer nabyté věci vždy rozložil okolo sebe, něžně je pohladil, mateřsky se na ně usmál a jal se koukat do hlubin internetu na různé sportovní události, kterých se hodlá účastnit poté, co se už brzy dostane do formy. Úplně cítil, jak se jeho mohutný břich ztenčuje, tenké svalstvo mohutní a vytrvalost vytrvává. Vítězství na vytipovaných závodech byla neodvratná, kde se asi dají koupit pěkné poličky na vítězné poháry? Dny plynuly.
„Nezapomněl jsi na něco, táto?“ houkl na něj jednou večer
z kuchyně ženský hlas, když se tichým podvečerním bytem od televize zase
ozvalo kdysi tak pravidelné zasyčení otevírané lahve.
„Na co, mámo?“ odpověděl až za nějakou chvíli, lahev se na jeden
zátah nevyprázdní až tak rychle.
„Přece na své předsevzetí…“ pokračovala ona šťouravá fistule.
„No vždyť jo! Já na tom dělám,“ krkl si a láskyplně pohlédl na svůj
sportovní oltář, který už zase měl vedle sebe na gauči.
…za dva měsíce na aukčním serveru poníženě vydražil jak hadry, tak i sportovní hodinky. „Nové, nenošené.“ Vše důsledně zamaskoval poznámkou „nevhodný dárek“.
A zazvonil zvonec…
…
Krutost reality je neodbytná – ale aspoň jsem to zkusil! Tudy cesta nevede. Škoda. Už se tedy zase objevuji ve Chrámu, hodinky nezahálí, nové hadry postupně sžírá toxický pot, který mé tělo produkuje.
Na tento rok to totiž mám naplánováno zase o fous více „zatěžkaněji“, to dá přeci rozum! Ale naštěstí tomu není tak dlouho, co mi všichni říkali, že bude šťastný a veselý. Tak se nechám překvapit.