Březen 2018

Intermezzo: Unylé vyznání tetřevovo (ohlédnutí za Ultra Bestií)

neděle, 11. březen 2018, přečteno 1772×

Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech. Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct, abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli. Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými „brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.

Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.

Mé první setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů psali nadšené ódy, ale to druhé to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí. Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů! Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.

Když mě a mého parťáka na 27. kilometru dohnal Leoš, jenž startoval o nějakou tu vlnu později, divil se. Moc se divil. Divil se tak, že už to ani více nešlo, a jeho plán „Chytím vás na desátém kilometru, frajeři“ vzal rychle za své. To ta naše příprava, koneckonců jsem diskvalifikaci nechtěl dát zadarmo. Jenže ona měla i navzdory mému dosavadně nejlepšímu spartskému výkonu přeci jen trochu méně hlouběji do kapsy. A tak nám na třicátém kilometru délky a cca druhém kilometru výšky po šesti a půl hodinách, tedy půl hodině po limitu pro první checkpoint, střihli čipy a bylo vymalováno.

Tak jsme tam seděli, sledovali tu střihačskou apokalypsu, co se na onom prvním záchytném bodu rozpoutala a jen tak mimoděk se seznámili se skupinou Strupčických SRTG oveček, z nichž mnohé postihl tentýž osud. (To jsme ještě netušili, jak moc se naše osudy s touto bezvadnou skvadrou ještě propletou, přičemž ještě nebylo řečeno poslední slovo, ale o tom až někdy později…)

Se zlomeným srdcem jsem opouštěl ono malebné malofatranské místo, kterému bylo dáno do vínku zcela špatné jméno – Dolina. Uvidíme se ještě někdy?

Zjevně asi dost možná, nepochybě snad, trošičku pravděpodobně předpokládaje sho­du.

…

Kde se odehrává letošní Ultra? No kde asi! Můj vnitřní vůl, který ve střípcích výše nastíněnou loňskou událost v zájmu duševního zdraví z mysli zcela vytěsnil, právě zcepeněl hrůzou. Naproti tomu vnitřní tetřev to vzdát zcela zjevně nehodlá. S výhledem na přicházející jaro začal pucovat brka. (Fuj!) Nevyšlo to poprvé, třeba to vyjde tentokrát?

Beztak v té „náhodičce“ letošního místa konání má stejně prsty Ona. Sice se ke mně chovala tak, jak se chovala, ale je nad slunce jasné, že mě miluje stejně jako já ji a chce mě zase vidět. Odpouštím jí!

Takže mi nyní zbývá pár měsíců na to, abych se konečně naučil dostávat přes hubu s grácií.