Sám sobě tamagoči aneb datovým fetišistou snadno a rychle
, přečteno 3306×
Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou.
Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně
změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí,
jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“
Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik
vykřičníků.
Tak jsem si od té doby
začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi
legendárního tamagočiho. Naštěstí je
kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co
by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste
mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem
blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých
zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají
a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám
totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že
jsem se začal hýbat), tak snad proto,
abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví
do Atén…
Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti.
Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem
totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale
nemoderní. A to tak, že velice velmi. Nejenže nespím s náramky, které
hlídají REM fázi spánku, nevedu si podrobnou statistiku, kolikrát jsem se
v noci v posteli obrátil a přes den proseděl na záchodě, ale vůbec
třeba nemám a neplním denní cíle! (První věc, kterou jsem hledal, jak ji
v nových sportovních
hodinkách, jež jsem si pořídil, jednou provždy vypnout.) Cože to jsou
ty denní cíle? Přece takové ty malé buzerace, které si lidi dobrovolně ve
svých zařízeních nastavují, aby pak byli celí nesví, když to občas
„nevyjde“ a hodinky nastavený počet kroků nebo spálených kalorií
i přes veškerou snahu majitele nedokázaly „naplnit“. To pak v mnohých
domácnostech ve chvílích večerního klidu u rodinného krbu může
docházet ke komickým situacím na téma:
„Miláčku, už to začíná, pojď se taky dívat.“
„Už jdu, lásko, jenom ještě dvacetkrát obejdu křeslo, protože mi chybí
60 kroků, abych získal růžového smajlíka. A bez něj tu týdenní
nálepku fitness jednorožce nezískám.“
(No ne, že bych u těchto hovorů někdy byl, nicméně na základě
mnohočetných pozorování dám ruku do hovna za to, že to u některých
mých známých tu a tam nějak takto probíhá.)
Poznámka na okraj: Co může být horšího než skutečnost, že takováto
data o sobě nesbírám a nesleduji? Přece to, že je drze a sobecky
nesdílím s široširou veřejností!
Uf, to byla srážka s realitou všedního dne. Můj vnitřní fosil zase
jednou objevil elektronickou Ameriku, trochu si zkusil roli zapšklého mentora
a s blahosklonným vědomím, že se mu nic viděného a popsaného nemůže
stát, se zase vrací ke svému nudnému a trapnému pouhopouhému sledování
uběhnutých kilometrů. Co na tom, že mnozí datoví nadrženci začínali
právě takto „nevinně“. Pche, kéž bych to měl takto snadné! Nemám,
nákaza už totiž tak trochu pronikla. Mám už nějakou tu dobu aktivní
osobní „cíl“… Není to nic menšího než měsíčně naběhat a po
horách nachodit v součtu sumu 100 kilometrů! Nějak se udržovat musím,
když už do Chrámu
nechodím, víme? Abych předešel úvahám o případném terminálním
stadiu osobního datového fetišismu předesílám, že tohle mé číslo
nepochází ze žádného sofistikovaného výpočtu, který zohledňuje věk,
hmotnost, počet partnerek mezi 18. a 23. rokem věku, BMI… K tomuto
číslu jsem došel podobně jako třeba když Evropská unie přichází
s vyčíslením procent, o kolik je třeba do „tehdy a tehdy“ snížit
emise CO2. Prostě je to o tom králíkovi a klobouku, jasné?
Krátká a úderná pohádka k tématu jako tečka
Mám kamaráda. Kamarád má manželku. S ní má malou dceru. Její matka
má problémy se zády. Ano, ta matka je kamarádova manželka. Vím, že to
začíná být překombinované. Kamarád v noci k dceři vstává, aby
ušetřil zádům své ženy. Kamarád má fitness náramek. Ne, kamarád není
sportovec. Netuším, proč tedy kamarád onen náramek má. Kamarád k dceři
vstává často. Kamarád k dceři vstává dlouhodobě. Rád. (Prý.) Kamarád
navíc vstává i brzy ráno do práce. Kamarádovi se za ty měsíce v hlavě
vybudoval noční autopilot. Ano, možná je jen kamarád přetažený. Kamarád
si po nějaké době začal pochvalovat, že už k dceři nevstává tak
často. Objevují se i noci, kdy se kamarádova dcera nebudí. Kamarád poté
začal sledovat záznamy fitness náramku. Kamarád následně dostal splín.
K dceři totiž vstává stále stejně, jen si to už nepamatuje. Ano, fitness
náramek tímto našel své nové (smysluplné) užití. Ne, fitness náramky se
ještě nedají koupit jako nezbytný doplněk k dětským chůvičkám. Ano,
je to díra na trhu. Ano, pokusím se kamarádův objev patentovat. Ano, tímto
pohádka šťastně končí.
Doplněk
V rámci zachování duševního zdraví svůj měsíční cíl 100 km
tentokrát neuskutečním. Cha! A máš to, vnitřní datový úchyle!
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
sobota, 23. březen
2024
Polomský hřbet je sázka na jistotu. Tichá samota putujících s výhledy na
oblíbené velikány. Naše tečka za hrou #drobottina
nemohla být lépe zvolena. 🖤 Vrchol Úplaz je tajemně skryt v NPR
Mionší, takže jen zamávat zpovzdálí a jako myšky se vytratit. Děkujeme!
#dětijsouradost