Bolavý „krěten“ a to další „ovdoví“
, přečteno 5132×
Expozice
„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni,
nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti
stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu
započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a
odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň
předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového
závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé
hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!
Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když
s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední
občerstvovací stanici před 30. kilometrem.
Dobré to bylo, stal jsem se klukem s časem z plakátu.
Kolize
Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc. Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.
