Nokturna (a její zvířetník), 1. část
, přečteno 3457×
„Jednou přejdu odtud tam…“
„Výhledově bych mohl přejít…“
„Až jednou mladý odroste, natrénuji a…“
Jednou, výhledově, třeba, možná, až… Tak tahle slůvka nikdy v mém slovníku moc nebyla. Vlastně se dá říct, že celý můj slovník je poslední dobou docela úsporný, ale to je jiná kapitola. Co však rozhodně není úsporné, je můj kilometrický hlad! Měl jsem velké vize, protože mi přestávaly stačit takzvané „horské prasečiny“, jak s oblibou nazývám svá padesáti a více kilometrová turistická kolečka. Jenže kde na tohle vzít parťáky? Můj věčný „nevrgrýn“! „Na takovéto »klády« člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.“
Proč parťáky? Protože, a to si upřímně přiznávám, noční přechody
pro mě nejsou nejkomfortnější. (Tedy nebyly, ale o tom postupně.) Ne,
není to o strachu, nicméně… Přeci jen je fajn mít s sebou někoho,
s kým se v družném hovoru tma lépe krájí. Někoho, kdo zavolá pomoc,
pokud se temná stezka změní ve sráz, který „nevychytám“. Navíc
významným benefitem je, pokud je ten někdo o fous výkonnostně slabší.
Takové to…
„Ty se nebojíš divokého prasete nebo toho medvěda, co tu brousí? Víš,
že nemůžeš být rychlejší.“
„Ne. Mně stačí, když budu rychlejší než ty, až ho potkáme.“
Ten člověk už pak se mnou moc chodit nechtěl, což samozřejmě ani trochu
nechápu.
Ale zpět. Kde parťáci nejsou, ten „kilometrický násilník“, v něhož jsem se postupně začal měnit, začal hledat pomoc na konci své paže. A tak jsem se na začátku roku 2023 začal učit osamělé noci…
