Pravá česká rasputica aneb poctivých 102 km na Špacíru Leoše Janáčka
, přečteno 15441×
Ouvertura
„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“
S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.
Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za
24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé
vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím
pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní
v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen
správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou
jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná
mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale
„otompotom“.)
Ze začátku pianissimo
Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…
