Nic zvláštního se nestalo aneb má to cenu discomfortu 101 km na DiscoŠpacíru
, přečteno 8792×
Beskydský zločinec zpět na místě činu,
na túře protnu svých čtyři a čtyřicet let –
stár a stále nerozumný, sám nesu si vinu,
na stezce s bolestí nic nevezmu zpět…
Svítilna, hole – horami kráčívám už roky,
stovka kilometrů je osobitosti milý „sport“;
povyražení z vlastních myšlenek stoky –
pořadatelé, v bufetu já chci dostat dort!
Oslava v zápřahu, jen tak to musí být,
přihlášen ten z Ostravy bláznivý tvor –
měsíc vytrvat, vyladěnou přípravu mít,
blíží se čas psát další kapitolu z hor!— Špacíru 2024
Verše výše jsem vepsal o půlnoci letošního aprílu do poznámky registrace na Špacír 2024. Letos již jubilejní 25. ročník a podruhé s mou účastí. Ta sice tak jubilejní není, ale mohu říct, že Špacír je pro mě už tak srdcová záležitost jako by šlo o 25. účast na druhém ročníku. Že to nedává smysl? Možná. Ale ona vlastně mnohým nemusí dávat smysl ani ta má záliba v těchto extrémně dlouhých pochodech, takže je to vlastně v pořádku. Těšil jsem se. A to tak, že hodně. Dokonce tak moc, že jsem si spletl datum a vyrazil do Vsetína už dva týdny před opravdovým konání Špacíru, odkud jsem poté, co mi došel ten omyl, vyrazil pěšky domů, jelikož už mi nic nejelo. No dobrá, trochu si přikrašluji skutečnost a byl to jen obyčejný a plánovaný standardní 110kilometrový deštivý trénink. Tak to má přece úplně každý, že jo?
Když se mi konečně podařilo trefit to správné datum 3. 5. 2024, měl jsem po akreditaci a nákupu Šuvenýrů asi dvě hodiny na to, abych nebyl. Zašil jsem se do auta, kde jsem poslouchal hudbu, přemítal nad posledními několika hodinami, kdy je mi 43 let. Prožil si jeden moc hezký pocit a vnitřně trávil, co jsem to právě viděl u registrace a fabuloval, v co to pravděpodobně přeroste. Správně, letošní Špacír je DiscoŠpacír! Mohl jsem očekávat všelicos s taktem řetězové pily a vybroušeným vkusem ne nepodobným legendě Ein Kessel Buntes. Koneckonců už loňský humor jemný jako dýka napověděl dost. Když to vypuklo, seděl jsem v sále na zemi, pozoroval to defilé oblečků z devadesátek a s pobaveným úsměvem kroutil hlavou. Nejvíce na mě asi zapůsobila dáma, co zjevně utekla z Cvičme v rytme a mně se probudilo dávno zapomenuté dětské trauma, když jsem si uvědomil, že si dodnes pamatuji jednu z těch příšerných říkanek z tohoto sportovně-hudebního pořadu! Cca 38 let! „Raz, dva, raz, dva, na ornici brázda, po nej drobčí jarabica a na konci otočí sa. Vysoko je slnko. hlboko je zrnko. Cez rieku je most, cvičili sme dosť.“ Mou konsternaci možná mohla opravit láhev špacírnické slivovice, co právě plula davem kolem, ale to bych ji musel obrátit do sebe celou, což by pravděpodobně narušilo plán nadcházejícího pochodu. A asi i dost naštvalo další zájemce o napití se. Na diskotéce jsem ještě přes hubu nedostal a nechtěl to měnit. Láhev jsem tedy poslal dál. I tu druhou, co za chvíli přišla z protisměru, a uznal, že mi bude zadostiučiněním, když orgům pošlu fakturu za terapeuta, který mě nepochybně bude v následujících dnech čekat. Dosti mastnou fakturu! Asi se mi začal rozjíždět tik.
Tak ne, nebyl to tik, jen půlnoční zvon. Jak jsem se, zatraceně, dostal ven? Nechám to koňovi, má větší hlavu, Špacír 2024 se pro mě právě roztančil.
