Válka světů, část 1.: Bouřka, puchýře a 1000 komárů aneb 40 km pěšky kolem Olomouce
, přečteno 40767×
„Kilo nekilo, za devatero haldami ohoblovaných kloubů a devatero bažinami utrpení žil byl jeden turista. A nebyl to obyčejný turista, byl to kultovní turista. Kult turista…“ Takto nějak by mohl začínat můj životní příběh, memoáry, prostě ta černá pohádka o růžovém dění. Zkráceně a jednoduše? Kila mě zcela pohltila. A kdyby jen ta kilometrická! Poté, co jsem si tuhle o Velikonocích zkusil i svou první stomílovku (161 km), říkal jsem si, že se vrátím k bezpečným a pohodovým stokilometrovým pochodům. Aneb jak se praxí dá osobní měřítko turistiky posunout do zcela zvrácených rovin. Co je pro jednoho túra z říše Nereálna, to jsem počínaje tímto rokem začal poklidně provozovat takřka každý měsíc coby takovou relaxační víkendovou procházku. Bez ohledu na počasí. Bez ohledu na únavu, psychiku. Bez ohledu na cokoliv. A tak mám za sebou stovku pohodovou, stovku neskutečně děsivou (viděl jsem a slyšel věci, o kterých raději nebudu vypravovat), stovku melancholickou a… Stovku okolo Olomouce – OLOKOMOUC, kdy mě celou noc někdo „fotografoval“ s bleskem. A právě k té se váže nadcházející příběh.
Že jsem však v práci a svém úzkém okolí procítěný vypravěč o všech těch svých prožitcích, tu a tam se ke mně někdo přidá. Většinou sice jen na kousek, poprvé a naposled, nicméně to není tento případ. (Naivní snílkové!) Proto ten příběh není můj. Pod vlivem emocí mi jej poslala ještě týž den kolegyně, co se tentokrát nechala strhnout a rozhodla se ochutnat kousek mého strašlivého světa dvacetihodinového střídání levé a pravé nohy. Vzniklo tak něco, co se sice později nedalo nazvat jinak než Válka světů v tom nejbizarnějším slova smyslu, ale o tom až jindy. Tentokrát mě totiž má parťačka ještě neproklela do třiadvacátého kolene, nesnažila se uškrtit, probodnout trekovou hůlkou… Dokonce se jí to snad i líbilo? V celém spektru a smyslu stockholmského syndromu!
Ale o tom pokračování, proklínání, …, bodání, …, skutečně až jindy. Předávám slovo a prostor svého „blogísku o koninách bez koní“ statečné Ivči. Takový ten pohled „běžného člověka“ pod mou vnější „mramorovou desku“.
V sále se zhasíná, opona se otevírá…
