Tisícovky / #ttisícovky aneb 38 beskydských vrcholů
, přečteno 16838×
Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník, kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si řešil jinak. Tu a tam s Nepříliš schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.
Když pak mé dění přineslo „muří nohu ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24, v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po vášnivé páteční noci s Andersenem potřebovala vyspat.
Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky,
v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu
asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť
k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když
jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna
přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí
takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul
na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale.
Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“
v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval
obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále
markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát.
Vlastně furt.
Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala hrst odznáčků s vrcholy Beskydské sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky se mohla zrodit.
